Podlehnout není hřích

18. září 2017 v 6:32 | Gullies alias Hanka Wilde |  18+ (o sexu, násilí...)
(Zdroj obrázku - GOOGLE)





Povídka je psána na téma týdne s názvem 'A proč vlastně ne?'




Tak už je to rok. Rok trápení, sebeobviňování, proplakaných nocí a sbírání zkušeností, které jsou nezřídka jako ostrý hák zabodnutý do srdce. Kdyby jen zabodnutý! Zabodnout a táhnout po celé délce, a kdybyste náhodou málo krváceli, přidáme další bodnoutí a další a další. Jako bych snad ve svém věku neměla lepší věci na práci než se zcela hloupě, sebedestruktivně a intenzivně nechávat citově zraňovat. Dobře mi tak! Moje oddaná a zatvrzelá schopnost snažit se v druhých vidět především to dobré, je vůbec hrozně hloupá vlastnost. Nemám se za ni ráda. Být chladná a bezcitná, bylo by mi lépe. Na druhou stranu alespoň vím, jak moc silného a nezlomitelného citu jsem schopná, pokud se rozhodnu v někoho věřit. Je zbytečné a dětinské říkat si, že to byla chyba. Nebyla! Ani v nejmenším! Jsem za to všechno ráda, neboť teď už vím, že nemůžu někomu vyčítat, že se nezamiloval, že nejde stejným směrem jako já ani to, že každý začátek má předem vyměřený konec. Šlo o velmi cenné lekce a v žádném případě kvůli nim nezahořknu. Dokonce cítím uvnitř sebe zvláštní klid. Ony ty (částečně) platonické a nenaplněné lásky mají své kouzlo a ne, že ne. Stejně tak nemohu tvrdit, že jsme spolu nezažili žádné krásné chvíle. Zažili, přirozeně. Člověk by se přece neměl zamilovávat jen tak pro nic. Co nedokážu pochopit, je skutečnost, že místo slz a výčitek tančím před zrcadlem a strašně mě baví pozorovat se při této činnosti. Jsem na tancování jedno z největších prken světa, ale to je mi teď jedno. Upřímně se u svých pohybových kreací bavím, sundávám si a znovu oblékám různé svršky a souběžně s tím nabývám i přesvědčení, že na tom nejsem až tak zle - jak v hlavě, tak ve tváři. Nemám ani problém si domluvit schůzku s jedním sympaťákem. Známe se spíš od vidění, ale tak možná je čas odprostit se od všech svých bývalých (i platonických) lásek a zkusit něco nového.

S oním sympaťákem si nenalháváme řečičky o citech, žádné 'co by, kdyby', případně plány, co budeme dělat po našem prvním rande a harmonogram na rande druhé. Ne, díky. O to ani jeden z nás nestojí, a proto spolu jednáme upřímně a na rovinu. Nevadí mi to. Dobře vím, že jako žena jsem obdařena mocí, která určuje to, komu dovolím vkročit do mé ložnice. Nevím, zda je to tím, že se známe, zvědavostí nebo obyčejnou lidskou potřebou, ale nechce se mi pro tentokrát odmítat. Nikoho nepodvedu, nikomu neublížím a... a proč vlastně ne? Nemám momentálně chuť hledat důvod proč ano. Chci jen jedno jediné - užít si to.

O pár hodin později už přešlapuju u jeho dvěří. Přiznávám, že jsem nervózní, ale ne moc, jen trochu, tak zdravě, mnohem víc jsem zvědavá. Počítám dopředu i s variantou, že to nakonec třeba nebude úplně 'to pravé ořechové', ovšem toto riziko je tu prakticky vždy, když se chystáte s někým vyspat. Sympaťák otevře dveře a já v duchu vyhodnotím, že je stále stejně pohledný i sympatický jako tenkrát, ne-li o něco víc. Lehce se usměje. "Sluší ti to. Dáš si kafe?" Zvonivě se zasměju, "ne, díky, kvůli tomu tady nejsem." Zareaguje mírně rozpačitým úsměvem, což mě trošku zmate a říkám si, že snad neztratil odvahu nebo, že ho možná vykolejila moje přímočarost. Ostatně účel mé dnešní návštěvy je zřejmý, tak proč kolem toho dělat nesmyslné kudrlinky?

Stejně jako já rychle pochopil, že netřeba ztrácet čas hranými zdvořilostmi, takže se během chvilky mazlíme v jeho posteli. "Jsi krásná a úžasná", šeptá mi. (Nejsem možná ani jedno z toho, přesto na mě v této situaci působí jeho slova jako zázračně uzdravující elixír.) Pro dnešek jsem si dala absolutní zákaz nad myšlenkami, zda jsem dost hezká, výkonná, dokonalá. Jsem žena a toužím po možnosti být hrdá na svou ženskost, smyslnost, svůdnost i špetku mystična. Jednoduše - dnes jsem dokonalá! Rozhodla jsem se být taková aspoň na malý časový úsek. Nemám nejmenší ponětí, jestli si dnešní odpoledne ještě někdy zopakujeme, a zda o to vůbec budeme stát. Neřeším žádná hloupá a zbržďující "POTOM", prožívám pouze "TEĎ" a mám v sobě odhodlání celé to "TEĎ" přijmout. Cítím, jak je vzrušený, nikterak si nelámu hlavu s tím, jestli je tak moc vzrušený ze mě, či především z představy, že za chvilku dojde na sex. Jeho ruce nedočkavě putují po celém mém těle, lehce mě tahá za vlasy, něžně kouše do krku a bylo by těžké teď odhadnout, kdo z nás je víc hladový po dalším přílivu vášně. Každý jeho polibek, kousnutí, pohlazení i vzdech mě vrací někam, kde jsem dlouho nebyla. Vrací mi něco, co je MOJE a já po tom nechala jiného člověka šlapat - mou hrdost, ženství a především sebevědomí. Zpozorovala jsem, že se pod ním samou touhou až lehce klepu, když se naše těla konečně spojí v jedno, vnímám jen zvláštní pocit svezení se na vlně rozkoše, mírnou závrať a nepopsatelně příjemný propad někam do hlubiny.

Když o něco později leží vedle mě, usmívá se a říká, že to byla pecka (a já tento názor jednoznačně sdílím). Na malou chvíli podléhám pokušení, že bych se ráda ještě zdržela, instinkt mi však radí, že je nejvyšší čas jít. Zvednu své oblečení z podlahy a moje mysl ví, že se do něj teď obléká někdo jiný, než kdo z něj byl předtím vysvlečen. Pohladím ho po vlasech, dám mu pusu na rozloučenou a odcházím. V duchu mu nesmírně žehnám, protože odcházím šťastná, usměvavá, hrdá a sebevědomá. Odcházím přesně taková, jaká jsem chtěla být, na vzdory tomu, že dnes odpoledne otvíral dveře ženě, která taková nebyla. Pouze si přála takovou být a teď jí i skutečně je. Někdy asi vážně stačí jen chtít...

Dva týdny od této události jsme se viděli s NÍM. Chtěl se potkat už před třemi dny. Tehdy jsem neměla čas - bohužel - však to byl ON, kdo mi sám řekl, že mít/nemít na někoho čas, je čistě otázkou osobních preferencí, a že bych to měla vědět. Poprvé po víc než roce jsem nevěděla, zdali mám zájem se s ním vidět. Položím mu pár obligátních otázek, aby naše konverzace vůbec nějak začala. Až je všechny vyčerpám, ptá se, co jsem dělala já celou dobu, co jsme se neviděli. Vzpomenu si na poslední zprávu, kterou sympaťák poslal před třemi dny, psal, že by mě opět rád potkal a já tuším, že ani tentokrát mu nedám negativně laděnou odpověď. Přivřu oči, zadívám se zamyšleným pohledem někam do dáli a nechám si po tváři rozlít spokojený úsměv. "No? Tak cos dělala celej ten měsíc, co jsme se neviděli?" Stále se usmívající, dám hlavu lehce na stranu "aaaale, nic. Nic podstatného. Řekněme, že jsem si prvořadě ujasňovala své osobní preference" a mrknu na něj. "Aha, takžes nedělala vlastně nic", prohodí znuděně "takže je u tebe všechno při starým. Tak to je dobře" ...




 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama