Září 2017

Podlehnout není hřích

18. září 2017 v 6:32 | Gullies alias Hanka Wilde |  18+ (o sexu, násilí...)
(Zdroj obrázku - GOOGLE)





Povídka je psána na téma týdne s názvem 'A proč vlastně ne?'




Tak už je to rok. Rok trápení, sebeobviňování, proplakaných nocí a sbírání zkušeností, které jsou nezřídka jako ostrý hák zabodnutý do srdce. Kdyby jen zabodnutý! Zabodnout a táhnout po celé délce, a kdybyste náhodou málo krváceli, přidáme další bodnoutí a další a další. Jako bych snad ve svém věku neměla lepší věci na práci než se zcela hloupě, sebedestruktivně a intenzivně nechávat citově zraňovat. Dobře mi tak! Moje oddaná a zatvrzelá schopnost snažit se v druhých vidět především to dobré, je vůbec hrozně hloupá vlastnost. Nemám se za ni ráda. Být chladná a bezcitná, bylo by mi lépe. Na druhou stranu alespoň vím, jak moc silného a nezlomitelného citu jsem schopná, pokud se rozhodnu v někoho věřit. Je zbytečné a dětinské říkat si, že to byla chyba. Nebyla! Ani v nejmenším! Jsem za to všechno ráda, neboť teď už vím, že nemůžu někomu vyčítat, že se nezamiloval, že nejde stejným směrem jako já ani to, že každý začátek má předem vyměřený konec. Šlo o velmi cenné lekce a v žádném případě kvůli nim nezahořknu. Dokonce cítím uvnitř sebe zvláštní klid. Ony ty (částečně) platonické a nenaplněné lásky mají své kouzlo a ne, že ne. Stejně tak nemohu tvrdit, že jsme spolu nezažili žádné krásné chvíle. Zažili, přirozeně. Člověk by se přece neměl zamilovávat jen tak pro nic. Co nedokážu pochopit, je skutečnost, že místo slz a výčitek tančím před zrcadlem a strašně mě baví pozorovat se při této činnosti. Jsem na tancování jedno z největších prken světa, ale to je mi teď jedno. Upřímně se u svých pohybových kreací bavím, sundávám si a znovu oblékám různé svršky a souběžně s tím nabývám i přesvědčení, že na tom nejsem až tak zle - jak v hlavě, tak ve tváři. Nemám ani problém si domluvit schůzku s jedním sympaťákem. Známe se spíš od vidění, ale tak možná je čas odprostit se od všech svých bývalých (i platonických) lásek a zkusit něco nového.

S oním sympaťákem si nenalháváme řečičky o citech, žádné 'co by, kdyby', případně plány, co budeme dělat po našem prvním rande a harmonogram na rande druhé. Ne, díky. O to ani jeden z nás nestojí, a proto spolu jednáme upřímně a na rovinu. Nevadí mi to. Dobře vím, že jako žena jsem obdařena mocí, která určuje to, komu dovolím vkročit do mé ložnice. Nevím, zda je to tím, že se známe, zvědavostí nebo obyčejnou lidskou potřebou, ale nechce se mi pro tentokrát odmítat. Nikoho nepodvedu, nikomu neublížím a... a proč vlastně ne? Nemám momentálně chuť hledat důvod proč ano. Chci jen jedno jediné - užít si to.

O pár hodin později už přešlapuju u jeho dvěří. Přiznávám, že jsem nervózní, ale ne moc, jen trochu, tak zdravě, mnohem víc jsem zvědavá. Počítám dopředu i s variantou, že to nakonec třeba nebude úplně 'to pravé ořechové', ovšem toto riziko je tu prakticky vždy, když se chystáte s někým vyspat. Sympaťák otevře dveře a já v duchu vyhodnotím, že je stále stejně pohledný i sympatický jako tenkrát, ne-li o něco víc. Lehce se usměje. "Sluší ti to. Dáš si kafe?" Zvonivě se zasměju, "ne, díky, kvůli tomu tady nejsem." Zareaguje mírně rozpačitým úsměvem, což mě trošku zmate a říkám si, že snad neztratil odvahu nebo, že ho možná vykolejila moje přímočarost. Ostatně účel mé dnešní návštěvy je zřejmý, tak proč kolem toho dělat nesmyslné kudrlinky?

Stejně jako já rychle pochopil, že netřeba ztrácet čas hranými zdvořilostmi, takže se během chvilky mazlíme v jeho posteli. "Jsi krásná a úžasná", šeptá mi. (Nejsem možná ani jedno z toho, přesto na mě v této situaci působí jeho slova jako zázračně uzdravující elixír.) Pro dnešek jsem si dala absolutní zákaz nad myšlenkami, zda jsem dost hezká, výkonná, dokonalá. Jsem žena a toužím po možnosti být hrdá na svou ženskost, smyslnost, svůdnost i špetku mystična. Jednoduše - dnes jsem dokonalá! Rozhodla jsem se být taková aspoň na malý časový úsek. Nemám nejmenší ponětí, jestli si dnešní odpoledne ještě někdy zopakujeme, a zda o to vůbec budeme stát. Neřeším žádná hloupá a zbržďující "POTOM", prožívám pouze "TEĎ" a mám v sobě odhodlání celé to "TEĎ" přijmout. Cítím, jak je vzrušený, nikterak si nelámu hlavu s tím, jestli je tak moc vzrušený ze mě, či především z představy, že za chvilku dojde na sex. Jeho ruce nedočkavě putují po celém mém těle, lehce mě tahá za vlasy, něžně kouše do krku a bylo by těžké teď odhadnout, kdo z nás je víc hladový po dalším přílivu vášně. Každý jeho polibek, kousnutí, pohlazení i vzdech mě vrací někam, kde jsem dlouho nebyla. Vrací mi něco, co je MOJE a já po tom nechala jiného člověka šlapat - mou hrdost, ženství a především sebevědomí. Zpozorovala jsem, že se pod ním samou touhou až lehce klepu, když se naše těla konečně spojí v jedno, vnímám jen zvláštní pocit svezení se na vlně rozkoše, mírnou závrať a nepopsatelně příjemný propad někam do hlubiny.

Když o něco později leží vedle mě, usmívá se a říká, že to byla pecka (a já tento názor jednoznačně sdílím). Na malou chvíli podléhám pokušení, že bych se ráda ještě zdržela, instinkt mi však radí, že je nejvyšší čas jít. Zvednu své oblečení z podlahy a moje mysl ví, že se do něj teď obléká někdo jiný, než kdo z něj byl předtím vysvlečen. Pohladím ho po vlasech, dám mu pusu na rozloučenou a odcházím. V duchu mu nesmírně žehnám, protože odcházím šťastná, usměvavá, hrdá a sebevědomá. Odcházím přesně taková, jaká jsem chtěla být, na vzdory tomu, že dnes odpoledne otvíral dveře ženě, která taková nebyla. Pouze si přála takovou být a teď jí i skutečně je. Někdy asi vážně stačí jen chtít...

Dva týdny od této události jsme se viděli s NÍM. Chtěl se potkat už před třemi dny. Tehdy jsem neměla čas - bohužel - však to byl ON, kdo mi sám řekl, že mít/nemít na někoho čas, je čistě otázkou osobních preferencí, a že bych to měla vědět. Poprvé po víc než roce jsem nevěděla, zdali mám zájem se s ním vidět. Položím mu pár obligátních otázek, aby naše konverzace vůbec nějak začala. Až je všechny vyčerpám, ptá se, co jsem dělala já celou dobu, co jsme se neviděli. Vzpomenu si na poslední zprávu, kterou sympaťák poslal před třemi dny, psal, že by mě opět rád potkal a já tuším, že ani tentokrát mu nedám negativně laděnou odpověď. Přivřu oči, zadívám se zamyšleným pohledem někam do dáli a nechám si po tváři rozlít spokojený úsměv. "No? Tak cos dělala celej ten měsíc, co jsme se neviděli?" Stále se usmívající, dám hlavu lehce na stranu "aaaale, nic. Nic podstatného. Řekněme, že jsem si prvořadě ujasňovala své osobní preference" a mrknu na něj. "Aha, takžes nedělala vlastně nic", prohodí znuděně "takže je u tebe všechno při starým. Tak to je dobře" ...





O zhrzeném Jardovi

2. září 2017 v 17:13 | Gullies alias Hanka Wilde |  Ze života
(Zdroj obrázku GOOGLE)





Jsem člověk, který se rád od srdce směje, a ještě radši rozesmívám své okolí. Než abych vymýšlela nějaké legrácky, podělím se raději o některou z komických událostí, které se mi čas od času přihodí. Sbírce těchto mých historek a situací, do nichž se dostávám, přezdívám Zlatý fond smíchu. Mí přátelé a známí se díky tomu mohli již v minulosti zasmát například nad debatou s mými rodiči o nákupu tanku, případně nad mým rande s borcem, jehož reakce na můj dotaz, co má rád, byla, že má rád natě a zdůraznil, že má rád natě od zeleniny, a to ještě pouze od té, po které pak neprdí. Samozřejmě by se toho našlo povícero, avšak dnes přijde na řadu jedna starší příhoda, na kterou jsem již téměř zapomněla, přesto si myslím, že by byla škoda nechat si ji pro sebe. (Poněvadž je Internet všemocný, u příběhu jsou změněna jména.)


Psal se podzim 2012. Čerstvě jsem nastoupila na VŠ a hledala ve svém okolí zajímavé lidi, se kterými by se dalo seznámit. Na jednom diskuzním fóru jsem si všimla Jardy. Celkem mě bavily některé jeho reakce v diskuzích, kdy člověk mnohdy netušil, zda si Jarda dělá srandu nebo to, co píše, myslí vážně. Trošku víc jsem začala sledovat jeho příspěvky u konkrétních témat a potom jsem se mu podívala na profil, kde jsem vyčetla, že mu je o dva roky víc než mně, a že shodou okolností taky studuje VŠ v Brně. Rozhodla jsem se, že mu zkusím napsat, neboť jsem dospěla k názoru, že to by mohl být vhodný kandidát na rozšíření okruhu mých známých. Začali jsme si s Jardou psát a po pár týdnech jsme se domluvili, že bychom se mohli potkat osobně. Měli jsme se sejít další čtvrtek odpoledne, na České 'pod hodinama', deset minut poté, co mi skončí poslední přednáška. Jarda věděl dopředu, jak přibližně vypadám, neboť jsem na onom diskuzním fóru měla v profilu i fotku. Jarda tam fotku neměl, tudíž jsem si zkoušela jeho vzhled aspoň trochu představit na základě jím uvedených informací (jedna rada do života - nedělejte to, vždycky si totiž budete toho člověka představovat tak, aby se vám alespoň trochu líbil, což potom při reálném setkání může být dost šok, když najednou vidíte, jak ta osoba doopravdy vypadá). Věděla jsem pouze, že Jarda je středně vysoký s modrýma očima a světlými vlasy.


Ve čtvrtek o půl paté odpoledne jsem došla na Českou a nervózně se rozhlížela kolem sebe, který z těch lidí by mohl být Jarda. Jak jsem tak trénovala tuhle svou tipovací hru, všimla jsem si, že pár metrů ode mě stojí strašně divnej borec. V duchu jsem se modlila, aby to nebyl Jarda, nicméně jsem měla zlé tušení, které se vzápětí potvrdilo. Ten šíleně nehezkej týpek došel ke mně a řekl "čau, ty seš Hana?". (Panebože, ne! Neříkej mi Hana, nesnáším to!) Jen jsem celá šokovaná kývla, načež mi Jarda dal kytičku (takový ty malý kytičky, co vám pořád někdo vnucuje na nádraží nebo na České), která už měla zjevně ty nejlepší časy za sebou a na seznámení mně podal ruku (studenou a mokrou... brr!). Za kytičku jsem samozřejmě poděkovala, neboť i lehce ovadlá kytička se počítá.


Myslím, že je vhodná chvíle trochu Jardu popsat. Představte si myš. Skutečnou myš. A teď tu myš přetransformujte podle následujícího popisu - přetransformovaná myš je přibližně 175 cm vysoká, dost hubená, vlasy nakrátko - takové ty divně rostlé, které nikdy nebudou růst tak, aby z nich bylo možné vytvořit nějaký normální účes, navíc jsou takové zvláštně nevýrazné barvy tj. něco mezi blond, světle hnědou a šedou/popelavou, k tomu všemu přídejte světle modré oči - přesně ten podivný vodnatý typ s nepříjemným pohledem, kdy vás ta osoba očima buď vyloženě propichuje nebo v druhém případě vypadá, že se co nevidět rozpláče. A nos! Nesmím zapomenout na nos! Tím mi tu myš připomínal nejvíc! Dlouhý, nepřirozeně úzký a na pár místech lehce hrbolatý nos, z něhož mu navíc imrvére tekla nudle (naštěstí měl aspoň kapesník). Celé této parádě vévodí absolutní nevkus v oblékání - nějaký podivný svetr, který mu byl malý už nejméně před pěti rokama a úzké, světlé, rovně střižené kalhoty (tento typ se hodně nosil okolo roku 2000 a měli je hlavně v Kenvelu a New Yorkeru). Říkám o sobě, že jsem 'dekadentní estét', tj. že si dokážu na všem a všech najít alespoň jednu hezkou věc, ovšem tady jsem se svým dekadentním estétstvím úplně pohořela.


Vydali jsme se na šalinu a směr Ústřední hřbitov, bylo tenkrát období okolo Dušiček, tak byly hřbitovy skutečně nádherné. Během hodiny a půl, co jsme se procházeli po největším brněnském hřbitově, jsem stihla postřehnout, že Jarda je také pekelně nudný a chvílemi i nezdvořilý. Byla jsem ráda, když jsme se rozloučili a já jela konečně domů s přesvědčením, že Jardu už nikdy neuvidím.

V sobotu jsem hlídala přes noc synovce, a abych nějak vyplnila čas, rozhodla jsem se prodřídit si mail. Narazila jsem tak na novou poštu od Jardy (odesláno také v sobotu večer). Psal, že ten hřbitov byl blbej nápad, že nevěděl, co vymyslet a taky, že chtěl být originální, což mu zjevně nevyšlo. Ptal se také, zda bych měla výhledově čas, že bychom mohli zajít na večeři. Řekla jsem si, že nebudu povrchní - vzhled si člověk přece nevybírá, a to, že jsem se šíleně nudila, mohlo být dané třeba i nějakou nervozitou z jeho strany, kdy sám ani netušil, o čem se se mnou má bavit. Konec konců - nehledala jsem si partnera, nýbrž pouze nového známého. Odepsala jsem mu, že na večeři můžeme zajít opět ve čtvrtek až mi skončí přednáška.



Stejně jako poprvé i nyní jsme si dali sraz na České. Než jsem stihla navrhnout nějaké místo, Jarda mě předběhl se slovy, že půjdeme tam a tam, protože je to tam dobré, teda on tam nikdy nebyl, ale říkal mu to jeho spolubydlící z koleje. Mně osobně to bylo celkem jedno, tak jsem na Jardův návrh přistoupila. Šli jsme do jedné (raději nejmenované) restaurace v centru. V restauraci listuji jídelním lístkem a zvažuji různé varianty. Všechno by bylo v pořádku, kdyby moje přemýšlení nad tím, co si objednám, nepřerušovalo neustálé Jardovo bručení a hořekování, jak je to tam drahé (nebylo, na centrum Brna byly ceny více než přijatelné), což mě vedlo k myšlence, že bude nejlepší si neobjednat nic. Nakonec jsem si přece jen objednala, byť s poněkud smíšenými pocity. Když jsme téměř dojídali, zeptala jsem se Jardy, jestli si dáme každý ještě jedno pivo (venku už byla tma, navíc docela zima, v restauraci bylo příjemně a pivo bylo také dobré), velice neochotně řekl, že teda můžeme.

Třešnička na dortu přišla ovšem při placení. Dostali jsme účet, při jehož placení se Jarda tvářil, jako bych jim právě vykradla rodinné dědictví (mimochodem - moje jídlo bylo téměř o polovinu ceny nižší než Jardovo - to jen tak na okraj). Řekla jsem, že si klidně svoji část účtu zaplatím, že s tím určitě nemám problém, nikoho se neprosím, aby za mě platil a hlavně, že jsem stejně počítala, že budeme platit každý za sebe. Jarda mi na to s uraženým akcentem řekl, že to je přece dobrý, že to teda zaplatí, když mě pozval (pokud u toho někdo musí udělat takové drama, tak ať mě radši nezkouší brát nikdy nikam!). Po tomto zážitku jsem odjížděla domů ještě tisíckrát raději než týden předtím.



Pak jsem Jardu skoro dva týdny neviděla a nijak mě to netrápilo. Mezi tím začaly v Brně vánoční trhy, a tak mě jeden den Jarda přemluvil, že bychom mohli vyrazit na trhy. Jdeme z trhů, jsme kousek od Moravského náměstí, o něčem se bavíme a najednou si Jarda stoupne přede mě a říká "stůj!", tak jsem se zastavila a stalo se něco nečekaného (lépe, kdyby se to nestalo). Jarda mě chytil, nalepil se mně na rty a políbil mě!!! Myslím si, že průměrný, skoro čtyřiadvacetiletý člověk, jako jsem byla tehdy já, má ve svém věku vyzkoušeno hromadu různých typů líbání - moc jazyka, málo jazyka, moc slin, žádný sliny, obr móóóóóře slin, dokousávače... atd. (další si doplňte), ovšem Jarda přišel s revolucí v líbání! Podle jeho promakané techniky bych tipovala, že ten večer poprvé líbal holku (spíš se o to snažil), Jarda se mi totiž nalepil s pootevřenou pusou na rty, snažil se mi je tak nějak komicky obkružovat těmi svými a u toho mně dýchal/foukal do pusy. (Možná mu někdo řekl, že líbat někoho je skoro stejný jako tomu člověku dávat umělý dýchání.) Byla jsem v takovým šoku, že jsem se nezmohla na nic víc, než jen stát jak solnej sloup. Jarda se ode mě odlepil a prohlásil, že jdeme někam na kafe, protože on si chce dát kafe a při té příležitosti mě strkal do první kavárny, která byla po cestě. Celou dobu, co srkal svoje 'turecký' kafe na mě zíral jak na svatej obrázek. Zíral tak i poté, co kafe dopil a demonstrativně si nic dalšího neobjednal, tudíž seděl dalších dvacet minut na suchu a snažil se mě hypnotizovat pohledem. Po chvilce mi došlo, že se dneska nějak nemá k placení a vzhledem k faktu, že jsem i já měla už několik minut dopito, bylo by vhodné, aby to jeden z nás zaplatil. Jo, zaplatila jsem to. Jak už jsem psala, nemám s tím problém, vadí mi spíše to, že někdo neumí jednat na rovinu a taky mu chybí v repertoáru slovíčko "díky". Na rozloučenou se pokusil o ještě jedno políbení, tentokrát jsem byla ale rychlejší a udělala krok dozadu hned, jak jsem vytušila jeho záměr. Po tomto večeru jsem věděla, že takhle to dál nejde.


Dva dny po této traumatizující zkušenosti jsem šla na koncert. Na koncertě jsem poznala Filipa. Filip byl docela pohledný, zábavný, normálně oblečený a něčím i přitažlivý. Ač jsem s ním neměla žádné záměry, vyměnili jsme si na konci večera číslo a já musela uznat, že by nemusel být úplně marnej. Začali jsme spolu chodit ven, dokázali jsme se spolu celé dvě hodiny prakticky nepřetržitě smát a bylo to fajn. Přesto jsme si řekli, že mezi námi nevznikne úroveň fyzického kontaktu. Jardovi jsem se vyhýbala a vymlouvala, jak to jen bylo možné, nakonec začal i on něco tušit, tak jsem si s ním domluvila schůzku na další den v jedné kavárně.

Jardovi jsem druhý den řekla, že jsem prostě někoho zajímavého potkala, a že je mi s ním fajn. Dvě modrá vodnatá očička zvodnatěla ještě víc pod přílivem nastupujících slz. Bylo mi ho trochu líto. Zaplatila jsem opět celý účet a doprovodila ho kousek směrem ke kolejím. Večer jsem mu ještě poslala mail s tím, že mě to celé mrzí, že jsem hlavně neměla ani ponětí o nějakých jeho citech vůči mé osobě. Zahrál si na drsňáka a do odpovědi napsal, že jaký city, že přece nejsme malý děcka a ať si moc nefandím. Na konci mailu přidal podpis Krásný den a smrt Filipovi přeje Jarda. Maily s tímto podpisem mi od něj chodily ještě několik týdnů. Po této události jsme se skoro rok neviděli.

Nakonec stejně napsal - jednoho listopadového večera dal o sobě vědět - ptal se, jestli půjdeme na pivo a pokud ano, tak kdy. Souhlasila jsem a domluvila se s ním na příští úterý. Měla jsem stále ještě vztek za to, co psal na konci každého mailu. Večer vypadal tedy takto - prvně jsem se ho zeptala, jestli si připadá normální, že přeje někomu smrt a on na to, že je to přece sranda... no, hodně blbá sranda. Nezapomněla jsem se zmínit o své nové známosti a co se Jardy týká - na něj jsem se neobtěžovala ani podívat. Když řekl, že bych mohla otočit hlavu jeho směrem, když na mě mluví, řekla jsem mu, že nevidím jediný důvod, proč to dělat, ať si to přebere, jak chce.


Na druhý den mi od Jardy přišla někdy kolem poledne zpráva: "SES AROGANTNI, BLBA A NAMYSLENA PI*A, KTERA SE NIKDY NEZMUZE NA NIC VIC, NEZ DELAT NEKOMU MATRACKU. VSAK SI ZIJ TADY TEN SVUJ ZIVOT, ALE HEZKA TAKY NEBUDES PORAD, ZA PAR LET BUDES MIT PO SRANDE A NIKDO SI O TEBE ANI KOLO NEOPRE! SBOHEM!! J." Odepsala jsem, že mu děkuji za krásná a milá slova, která mě zahřála u srdce, a že i já mu přeji do života jen vše dobré. Tenkrát mi už neodepsal. Neodepsal mi už nikdy. Kdybych napsala, že mě to trápí, nebo že nad tím nějak přemýšlím, lhala bych.

V hlavě mi leží pouze jedna otázka. Spíš myšlenka než otázka. Když si na to vzpomenu, tak si říkám, že mi přijde celkem pozoruhodné, kolik emocí dokáže v člověku opakovaně vyvolat fakt, že nemůže mít ''JEDNU AROGANTNÍ A BLBOU MATRAČKU, KTERÁ UŽ STEJNĚ DLOUHO HEZKÁ NEBUDE''. :-)