Prosinec 2015

Úděl milenky aneb Šťastné a veselé

12. prosince 2015 v 20:56 | Gullies alias Hanka Wilde |  Ze života
(Zdroj obrázku GOOGLE)


I.

Prosincové ráno. Do Vánoc zbýval přesně týden. Postel s pomačkaným přehozem mající v sobě příměs naprosto čerstvého potu. Krajková záclona se takřka stydlivě vlnila za oknem, kterým by před půl rokem v tuto denní dobu prosvítaly první ranní paprsky slunce. Teď za ním byla tma. Tma taková, že byste obtížně rozeznali i siluety budov venku. Pokud toho rána vlezle a nepříjemně mrzlo, tak v hotelovém pokoji číslo 206 bylo tak horko, že by to spolu s těžkým a vydýchaným vzduchem zahřálo okamžitě nejméně deset osob.

Jednou rukou jsem se mu probírala ve vlasech, do široka jsem otevřela oči a svoje vzdechy téměř dokonale synchronizovala s těmi jeho. Začínalo se mně rosit čelo, což byla u mě pokaždé správná vstupní brána k rychlému dosažení pocitu, kdy se uvnitř i na povrchu rozstříštím na tisíce malých střípků a schopnost vnímat reálný svět zmizí na pár vteřin v koupeli slastného opojení pronikajícího ze mě ven skrze každý kousek mé kůže. Netrvalo dlouho a i on zrychlil tempo i pravidelnost svého dechu. Zase se mně chtělo začít se trochu smát. Vždycky při orgasmu tak vtipně zčervená na krku i ve tváři. Přesto se pokaždé ovládnu, protože vím, že je to neslušnost a navíc si neumím představit, jak bych mu vysvětlovala, co mě na našem ranním sexu tak pobavilo. Tři - dva - jedna... a rudé tvářičky mého milence se hlásí o slovo. Trošku na mně ztěžkne, políbí mě několikrát na krku, prsou i rtech a s rozněžnělou fascinací mi šeptá do ouška, ''jsi úžasná, moje malá,'' ještě jeden vášnivý polibek a až po té přijde ten lehce rmoutivý okamžik, kdy se naše těla od sebe odpojí. Natáhnu se k němu a vtisknu mu do jeho stále ještě červených tváří několik spontánních pusinek. Chytne mě za pas, ''moje úžasná! Jen má a nikoho jiného! Malá, proč jen máme na sebe tak málo času?'' (Jo, jasně, mě se ptej! Já nejsem ten, kdo je z nás dvou imrvére těžce 'busy'!)

Posmutněle se usměju, kdybych aspoň věděla, kolik z toho, co mi říká, myslí vážně. Neříkám, že mi lže, to ne, jen mi prostě neříká všechno. Jednak proto, že mi do toho nic není a druhým důvodem zřejmě je, že nepovažuje za důležité, abych některé věci věděla, neboť jdou mimo mě - kupříkladu těhotenství jeho přítelkyně. On samozřejmě neví, že já to vím a já nemám ani za mák potřebu se ho na to ptát. Proč taky? Vždyť jsem pro něj pouze povyražení na jeho služebních cestách do Česka. Pravda - je mi s ním dobře a v posteli dvakrát tak, jenže - kolik se nás za měsíc, během jeho cestování za prací, v jeho loži stihne vystřídat? Kolika dalším říká na hotelech v jiných státech stejné věci jako mně? A kolik svých milenek oslovuje 'Malá'? Je logické, že se neptám, odpovědi znát nechci.


Zvednu z podlahy jeho košili a obleču si ji na nahé tělo. Oblečená-neoblečená dojdu k oknu a zapálím si cigaretu. Jsem k němu zády, přesto vím, že mě pořád sleduje s určitou lačností. ''Jsi nádherná!'' Pár vteřin přemýšlím, jak zareagovat a zda se vůbec otočit. Nakonec se otočím, zpříma se na něj podívám, polapím oční kontakt, dvakrát na něj rychle zamrkám a zlehka s mírnou koketerií se zasměju. Típnu zbytek cigarety, dojdu zpátky k němu a vracím mu košili, což znamená, že mě ještě na chvilku může vidět naprosto nahou. Jen na chvilku, protože se začnu vzápětí oblékat. Ne snad kvůli sobě, nicméně vím, že má za půl hodiny první obchodní jednání. ''Ty už jdeš? Musíš?'' ''Drahý, víš dobře, že máš za chvilku pracovní schůzku. Nechci, abys kvůli tomu, že se tady ještě zdržím, přišel pozdě a měl zbytečně na firmě problémy.'' Pohladí mě po vlasech a srdečně se usměje, ''jsem rád, že jsi tak rozumná. Chceš nějaké peníze na TAXI?'' Takhle se ptá pokaždé a já mu se svou osobní paličatostí vysvětluji, že žádné peníze na TAXI nechci, že nejsem snobka a nedělá mi problém jet prostředkem MHD. Možná proto mě samotnou překvapí, když dnes poprvé odpovím na jeho dotaz kladně a navíc s vydatnou porcí zdravého sebevědomí. Bez mrknutí oka sáhne do peněženky a podá mi dvoutisícovku, ''menší nemám.'' Chvilku váhám, ta cifra mi přijde poněkud výmluvná, naznačuje mně tím snad, že jsem pro něj jen něco jako kvalitní děvka? Nakonec si je vezmu a bez náznaku jakékoliv emoce za ně poděkuju. Ještě než se rozloučíme, sáhne do kufru a vytáhne z něj malý, stuhou převázaný balíček. Podává mi ho, ''tady jsem ti přivezl dárek z Holandska. Snad ti udělá radost. Krásné Vánoce, moje malá,'' a (pravděpodobně) naposledy v tomto roce mně obdaří vášnivým polibkem. ''Děkuju! Děkuju za všechno a snad brzy na viděnou v příštím roce. Šťastnou cestu zpátky do Holandska, můj drahý.'' Rychlé objetí, pusu na každou tvář, zamávání na rozloučenou a sprint po schodech dolů, protože už na mě čeká před hotelem TAXI. Zvláštní, tyhle vztahy...


II.

Týden utekl jako voda a přišel Štědrý den. Můj sedmadvacátý Štědrý den a stejně jako předchozích dvacetšest ho trávím s rodiči. Mám je ráda, o tom žádná, přesto si říkám, jestli už není nejvyšší čas slavit tento svátek nějak jinak. Koukám skrz okno do naší zahrady, po sněhu už několik let není na Vánoce ani stopa. Škoda, Vánoce na sněhu mají zvláštně magickou atmosféru. Mezi vůní jehličí a vanilkových rohlíčků přemýšlím nad tím, jak jsem každé Vánoce doufala v to, že se budu mít o rok později s kým líbat pod jmelím. A letos? Do určité míry jsem si to konečně splnila, byť s týdenním předstihem. Navzdory tomu se cítím opuštěněji než v těch předešlých letech. Jak by taky ne? Co z toho, že mně Jan psal, jak jsem v tom vánočním oblečku okouzlující (přece nebudu posílat obyčejnou textovku, to je jasný, chtělo to něco zajímavějšího, tudíž prádlo s vánočním motivem na mé osobě zachyceno na docela zdařeném selfíčku a posláno s přáním krásných Vánoc rovnou do Holandska se jevilo jako celkem prima nápad), když v něm můžu naživo okouzlovat leda tak sama sebe? Co z toho mám? Můžu si sedět doma v obýváku, navlečená do těch přiblblých krajek a s nakvašeným výrazem rozbalovat dárek od něho. A on? Bude si se svou partnerkou a jejími dětmi hrát u stromečku na šťastnou rodinku a k vytvoření dokonalé idylky se společně párkrát všichni vyfotí a zaručeně nebude chybět ani snímek, kde se bude láskyplně tulit k jejímu rostoucímu bříšku.


Na jednu stranu nevím, co jsem čekala. Od naší první společné noci vím, že má partnerku, respektuji to a nijak mu nechci zasahovat do soukromí, protože tak je to podle mě správné. Nikdy jsem po žádném svém milenci nechtěla, aby kvůli mně opouštěl svůj stávající vztah. Vždycky jsem se držela ve svých trojúhelnících v bezpečné vzdálenosti. Tak to zkrátka chodí, takový je náš úděl. Úděl milenek. No, tak ŠŤASTNÉ A VESELÉ, HANI... a příští rok budou snad o něco šťastnější než letos.