Červen 2015

Cena lži aneb Večeře u Larrisy

21. června 2015 v 19:00 | HankaWilde |  Na téma týdne...
Pár slov od autora na úvod: Tématem pro právě běžící týden je námět ''KOLOTOČ LŽÍ''. Vím, že články k jednotlivým TT bývají obvykle úvahami místních autorů (mnou nevyjímaje). Přesto bychom mohli můj příspěvěk zařadit do žánru povídkového. Vysvětlení je prosté - celá povídka je postavena na myšlence, kam až můžeme jako lidé zajít díky vědomí, že na počátku všeho byla lež. Přeji příjemné čtení.



''Larriso, prosím, věř mi. Vždyť se můžeme dohodnout jako dva rozumní a dospělí lidé!'' Larrisa Kellnerová se otočila směrem na svého chotě. Dala si tentokrát abnormálně záležet na tom, aby z každého písmene jí vyřčených slov, adresovaných tomu odpornému bídákovi, doslova sršely gejzíry ironie a pohrdání. ''Ale jistě! Mužíček se mi tu kaje! Bravo! Mám ti snad zatleskat, ty chudáku?! Jo, jo, dlouho ti ta věrnost, co jsme si před oltářem slíbili, vydržela! Já blbá! Já blbá si vezmu akademika! To se dalo čekat, že si budeš muset dokázat svou výkonnost na nějaký mladý flundře. Však jo, proč ne? Hlavně, že se teď cejtíš jako král, co?'' Frank Kellner se podíval na svoji ženu téměř zoufalým pohledem. ''Larriso, prosím. Nemůžu za to, co se stalo. Emma je těhotná a mojí povinností je, abych se postaral o ni i o dítě...'' ''No jo, chudinka Emma je těhotná a ty se musíš starat, jak šlechetné! Málem jsem zapomněla, že já vlastně těhotná vůbec, ale vůbec nejsem! Ale proč by ses měl starat o manželku, když se můžeš motat kolem šlápoty s levobočkem?!''

Frank věděl, že je zle. Nezvratným faktem zůstavalo, že Larrisa byla těhotná o tři měsíce dříve než mladičká Emma. Stejně tak mohl Kellner počítat s variantou, že jeho zálety budou co nevidět odhaleny. Možná s tím i do jisté míry počítal, co mu navzdory všem očekáváním udělalo trhlinu v plánech bylo těhotenství Larrisy a jak se o pár týdnů později ukázalo, tak i Emma nosila pod srdcem jeho potomka. Rozhodl se, že se k celé věci postaví statečně - rozvede se s Larrisou, nechá jí celou jejich vilu a bude na dítě platit vysoké výživné - částka, kterou jí nabízel, několikanásobně přesahovala výši, kterou by mu daly v povinnost platit místní soudy, proto také nebyl s to pochopit, proč Larrisa jeho návrh tak tvrdošíjně odmítá. Místností vládlo zdrcující ticho, Frank se svou ženou stáli v uctivé vzdálenosti od sebe a mlčky se na sebe dívali. ''Franku, dej mi adresu.'' Frank byl téměř šokován, jak klidným hlasem pronesla Larrisa tento svůj požadavek. ''Jako adresu k...'' ''Ano, přesně tak, chci, abys mi dal adresu, kde bydlí Emma.'' ''Larriso, prosím, moc prosím, nedělej žádné hlouposti.'' Namísto odpovědi se něj mile usmála ''neměj obavy, chci pouze vědět, zda je Emma natolik okouzlující, abych nakonec byla ochotná přistoupit na rozvod s tebou. A kdo ví? Třeba se z nás stanou kamarádky, přece jen - budeme mít ve stejnou dobu děti. A vlastně proč ne? Co se stalo, nezměním, tak to zkusím vzít za lepší konec,'' mluvila smírně a nepřestávala se na Franka usmívat. Frank nakonec povolil, sáhl do saka a na kousek papírku napsal Larrise adresu své tajné lásky. ''Děkuji, drahý. Víš, celou dobu jsem doufala, že se dokážeme nějak rozumně dohodnout.'' Kellnerovi se viditelně ulevilo, přesto věděl, že teď již musí spěchat. Čekala ho porada akademiků. Rychle Larrisu objal, políbil ji na tvář a potom už bylo jen možné slyšet, jak za ním zapadly domovní dveře.

Larrisa zůstala v obývacím pokoji sama. Bezděky se věnovala krátký pohled papírku s adresou a hned na to starožitným hodinám. Hodiny ukazovaly, že je krátce po čtvrté odpolední. Rozhodla se takřka okamžitě, věděla, že nechce ztratit jedinou cennou vteřinu. Hbitě se oblékla, aby venku nenastydla, zavolala si TAXI a rozjela se přes půl města do domu, kde by podle Frankem napsaných údajů měla bydlet Emma Zuckerová. Cesta se zdála být nekonečnou, přesto se Larrisa snažila zachovat si klid nejen navenek, nýbrž i uvnitř sebe. O skutečné nervozitě mohla hovořit ve chvíli, kdy nervózně přešlapovala před masivní kovanou bránou a sváděla silný vnitřní boj, zda má skutečně zazvonit či zvolit zbabělý útěk. Pozdě! Neudržela se a zazvonila. K bráně přicházel důstojným krokem asi pětapadesátiletý muž. ''Dobrý den, Otto Zucker, přejete si?'' Larrisa zrudla jako rozkvetlá pivoňka. ''Dobrý den, pane Zuckere, jsem Larrisa Kellnerová,'' přičemž mu podávala přes mříže svou drobnou ruku, aby se představila. ''Mohu vám nějak pomoci, drahá?'' ''No, ano, potřebovala bych mluvit s Emmou, bydlí tu s vámi?'' Otto se mile usmál ''s Emmou? A proč jste to neřekla hned, Larriso? Jistě, rád vám dceru zavolám. Ale víte co, pojďte dovnitř, přece jen se v poslední době dost ochlazuje.'' Larrisa mírně přikývla a nechala se uvést jako čestný host do sídla pana Zuckera. ''Posaďte se, Emma bude v mžiku u nás. No, vidíte - jak jsem říkal, právě přichází. Emmo, pojď za námi.''

Do haly přicházela téměř nadpozemsky krásná Emma - vysoká dívka, jež v sobě kombinovala pohled laně s nevinností anděla. Larrisa snad na vteřinu zapomněla dýchat. Čekala prakticky cokoliv, s výjimkou situace jako byla tahle. Rozhodně nepředpokládala, že bude nyní stát tváří v tvář snad nejkrásnějšímu ženskému stvoření, jaké si dovede lidské oko představit. Larrisa vstala ze sedačky, ''dobrý den, Emmo, já jsem Larrisa. Larrisa Kellnerová. Manželka Franka Kellnera.'' Emmina tvář nezdravě pobledla, ''La - La -Larriso, věřte, že celá tato záležitost je mi nesmírně trapná, Frank sám dávno říkal, že se chce nechat rozvést a sama zřejmě nejlépe víte, že zamilovaný člověk nechce mít vůči tomu druhému žádné pochybnosti...'' Larrisa ji však gestem ruky umlčela, ''v pořádku, Emmo, nebudeme si lhát, jsme prostě jen lidi. Každý máme své neduhy, nikdo nejsme bez poskvrny, že ano?'' Úplně zapomněly, že v hale je s nimi stále ještě Otto, který se nyní stejně nezmohl na slovo a pouze udiveně sledoval rozhovor své dcery a cizí ženy. ''Chtěla jsem ti, Emmo, pouze sdělit, že Frankovi nemám nic za zlé. Jeho návrh na rozvod našeho manželství respektuji, ostatně víme, jací muži jsou, a když se v blízkosti muže jako je Frank pohybují dvě krásné ženy, musí být nesmírnou zkouškou vůle, aby nepodlehnul. Věř, že já vám po rozvodu škodit nebudu. Mimochodem, budeš-li chtít, zastav se k nám někdy na večeři, klidně i s otcem, mně to ani v nejmenším vadit nebude a Frankovi stejně tak. Myslím si, že by nebyl ani problém vám zavolat a v nejbližších dnech vás pozvat k nám domů. Byť se vám to nyní může zdát nemožné, budeme potěšeni, když naši nabídku neodmítnete.'' Emma stála s pootevřenými ústy a nezasvěcený pozorovatel by si mohl v tu chvíli pomyslet, že Zuckerovi jsou, jak se zdá, němí. ''Bylo mi ctí, Emmo, a brzy nashledanou,'' Larrisa stiskla Emmě ruku, poté se rozloučila i s jejím otcem a se spokojeným úsměvem opustila rezidenci Zuckerů, aby se ocitla zpět na ulici, kde již panovala tma a počasí se zdálo být ještě méně příznivé než při jejím příjezdu sem. Nervózně vytočila číslo na TAXI a už se nemohla dočkat až bude doma.

Ke své nevoli jí doma došlo, že nemá pro Franka uvařenou večeři. Věděla dávno, že Frank patří mezi ty nemožně pedantské mužské, bylo proto nemyslitelné, že by dnes neměl nachystané jídlo. Nejpozději o půl osmé zasedal ke stolu. Na vaření jí tedy zbývala ještě téměř hodina a čtyřicet minut, možná i více, pokud by se Frank zdržel na poradě, což bylo ovšem to poslední, na co by se Larrisa mohla spolehnout. Bedlivě přemýšlela, jakým pokrmem Franka potěšit. Žádné dlouhé vyvařování dnes nepřicházelo v úvahu, chtěla mít vše hotové dříve než se manžel vrátí domů. Čert vem rozvod, pořád ještě byli manželé a Larrise záleželo na tom, aby věděl, že u ní se nikdy nebude mít zle a vždy o něj bude postaráno s maximální péčí. Z myšlenek ji vytrhlo zarachocení klíče v zámku. Frank se vracel domů dříve, o mnoho dříve. Poplašeně sebou trhla. Věděla, že jí nebude nadávat, přesto si vyslechne pár ne zrovna příznivých vět na svou hlavu, navíc tím nepříjemným tónem, který tolik připomíná kárání malého dítěte. Frank se zachmuřeně rozhlédl po celé kuchyni a významně si odkašlal: ''Larriso, jsi schopna podat mi jedno jediné, avšak plnohodnotné vysvětlení, proč nemám nachystanou večeři? Víš, jak si zakládám na dodržování mnoha režimů, pitným a stravovacím nevyjímaje. Tolik, tolik důvěry jsem do tebe vkládal a vždy se tě snažil (slovo 'snažil' nezapomněl pořádně zdůraznit) vnímat jako rozumnou, dospělou a spolehlivou ženu. Jak vidno, nezvládáš ani to málo, které je pro chod spokojeného manželského svazku natolik potřebné,'' načež se otočil a pomalým krokem opouštěl kuchyni. Larrisa cítila, jak se jí do tváří valí horko, krev v ní bublala jak láva v sopce a tento druh vzteku už odmítala dál držet v sobě. Sebrala z linky dlouhý ostrý nůž na porcování masa a dvěma svižnými kroky byla Frankovi těsně za zády. Zhluboka se nadechla a uštědřila mu první bodnutí do zad, ''tady!!!! Tady máš večeři, ty kurevníku!'' Frank se ochromený svalil na podlahu a Larrisa mu dávala jednu bodnou ránu za druhou, při každém zásahu ostré čepele na něj vykřičela jednu z křivd. ''Zapomněls' totiž, že manželství je divadlo o dvou hercích, třetí musí vždycky z kola ven a ty máš, Kellnere, svou derniéru právě teď a tady!'' Nehleděla na to, že Frank je již dávno mrtev, nešlo to přece ani tak o něho, jako o její hněv a bolest, proto zohavovala tělo svého zavražděného chotě dalšími četnými ranami.

Otevřela oči, nevěděla pořádně kde je a ani si nedokázala vzpomenout, co se stalo. Všude byla tma. Kolik mohlo být hodin? Byl den nebo noc? Proč je taková zima? A proč je Frank tak nepřirozeně studený? A co je zač ta lepkavá tekutina, kterou má na rukou a je zřejmě i všude kolem? Ztěžka vstala a rozsvítila. Poznala, že je doma, ale proč se, proboha, probudila na chodbě? Bože! Frank! On je snad...? Ne, rozhodně nechtěla domýšlet ten nejhorší scénář. Netušila, že teď teprve přijde ta horší část. Larrisa se podívala na svoji levou ruku, doteď v ní svírala vražedný nástroj, postupně se jí začaly vybavovat střípky z dnešního večera. Pravděpodobně omdlela, svůj podíl muselo mít jak psychické, tak i tělesné vyčerpání. Šla do kuchyně očistit nůž a umýt si ruce od krve. Mezitím si postavila vodu na kávu, času na přemýšlení bude mít ještě dost. Dávala si dohromady, co se stalo tak dlouho, dokud neměla všechny detaily pohromadě. Nad mrtvým Frankem necítila jedinou známku lítosti. Vrásky na čele jí přidělávala pouze skutečnost, že netuší, jak se zbaví těla. Něco jí říkalo, že ten nůž na maso možná ještě neměla omývat.

Na druhý den odpoledne sedla k telefonu a vytočila číslo k Zuckerovým, telefon zvedla sama Emma. ''Ach, drahá Emmo, nebyl u tebe Frank dnes v noci?'' Emmu ten dotaz lehce překvapil, ''nikoliv, Larriso, proč se ptáš? Stalo se snad něco?'' Larrisa hluboce povzdechla, ''ráda bych ti řekla, že se nic nestalo, přesto však...'' ''Co? Co je s Frankem? Larriso, prosím, řekni mi, co je s Frankem!'' ''Bůh ví, Emmo, víš dobře, jak je Frank pečlivý a dochvilný, nikdy se ani o minutu nezdržel a od včerejšího odpoledne o nikdo nic neví, nelíbí se mi to. A to měl mít dnes výjimečnou večeři, určitě ti sám říkal, jak moc si na večeře potrpí...'' ''Ano, Larriso, říkal. Třeba se jen někde zdržel.'' ''Kéž by jsi měla pravdu, milá Emmo. Nechcete alespoň ty s tvým tatínkem přijít dnes k nám? Těžko se člověku samotnému jí.'' ''Ale ano, přijdeme, Larriso, moc rádi. V kolik se ti to hodí? O půl osmé, tak, jak večeří i Frank? A máme ti něco přinést? Pochop, nechceme k tobě přijít s prázdnýma rukama.'' ''O ne, drahá, bohatě mi stačí, když přijdete. A půl osmá je zcela vyhovující doba.''


''Tedy, Larriso, řeknu vám, to maso je neskutečně delikátní,'' na Ottu Zuckerovi bylo více než zřejmé naprosté nadšení ze steaku, který mu byl dnes naservírován. ''Děkuji, Otto, pravda, jde o jeden naprosto unikátní druh hovězího. Býčci tohoto plemene jsou speciálně krmeni organickou stravou s přesným poměrem živin a porážení přesně ve stáří čtyřicetidvou měsíců. Jak říkám, je to opravdu unikátní plemeno masného skotu. Mimochodem, Emmo, o Frankovi stále nic nevíme?'' Emma jen smutně zavrtěla hlavou. Larrisa jí věnovala soucitný pohled, ''myslím, že bychom se měli před večeří všichni za Franka pomodlit, aby se brzy našel živ a zdráv...''




Jsou to všechno děvky

7. června 2015 v 11:56 | HankaWilde |  Ze života
(zdroj obrázku - Google)




''No, podívej se na to, Michale - není to nádhera?'' Můj dávný přítel z dob ještě těžce pubescentních, Jiří, kývnul při vyslovení své řečnické otázky směrem ke dvěma právě procházejícím dívkám. Podíval jsem se a musel se v duchu pousmát. Jiří se vážně nezměnil, minimálně po této povahové stránce. Vždycky měl tendenci být tak trochu proutník, což mu, jak vidno, zůstalo . Objektivně vzato - netřeba mu to vyčítat. Život svobodných třitřicátníků má svoje kouzlo a ne, že ne. ''Máš pravdu, Jirko, je to hezkej pohled.'' ''Jo, jo, kdyby jen pohled! Ovšem má to jednu zásadní vadu na kráse - všechno jsou to děvky! Nalámeš do toho pár pánáků a všechny do jedný ztrácí najednou kalhotky rychleji než stihneš cokoliv říct. I když, já ti ani nevím, jestli je to přímo nevýhoda.'' ''Jirko, já si myslím, že to zbytečně nafukuješ, přece se občas objeví i nějaká, co ti uvaří svíčkovou a vyžehlí, fakt bych to neházel do jednoho pytle...'' ''Michale, Michale, možná to čas od času nějaká buchta pro tebe udělá, ale nikdy nevíš, jestli to tak nedělá i dalším čtyřem...''

Poslouchal jsem ho jen napůl, už se stmívalo, měli jsme oba zlehka vypito a další panáky před sebou. Za dobrý znamení se dalo považovat, že před námi ležící popelník nebyl dosud znečištěn. Jsme oba nekuřáci - zapřísáhlí - dokud ovšem nemáme kolem trojky v krvi. Můj tajnej odhad byl, že nám aktuálně krví koluje promilní stupeň s cifrou přibližně dvě a třičtvrtě. Zahleděl jsem se nepřítomně do dáli. Vlastně do dáli moc ne a možná ani s tou nepřítomností to nebylo až tak horký.

Před chvilkou kolem nás totiž prošla osoba opačnýho pohlaví. Jo, jasně, takovejch už dneska večer prošly mraky, já vím, jenže tohle byla tak trochu jiná situace. Něco mně říkalo, že se známe. Kdy jsem ji potkal naposledy? Před rokem? Ne, před rokem určitě ne, to není v reálným měřítku možný. Aha! Takže předloni. Je to vůbec ona? Neměla tenkrát jiný vlasy? A možná taky větší zadek... Jasně, že mohla mít tehdy jiný vlasy, dva roky je docela dlouhá doba a ženský svůj vzhled mění každou možnou chvilku. Drbnul jsem lehce do Jirky ''podívej se před nás, támhle ta, myslíš, že je to, no, však víš, že?'' ''Jo, kamaráde, vypadá to, že jo, ale hlavu na špalek bych za to nedal.''

O pár okamžiků později se otočila a vyslala přímý a všeříkající pohled přímo k nám. Zasmála se a ten smích měl pořád tu stejnou lehkost i zvláštní zbarvení jako kdysi. Přimhouřila oči jak kočka, potom se znovu otočila a pokračovala nerušeně ve své cestě. Nespouštěl jsem z ní oči. Sledoval jsem její kotníky a pohledem pokračoval výš. Vizuálně jsem klouzal přes lýtka a kolena, strmě ke stehnům a nakonec i tam, kde stehna končí a sjednocují se v ono zcela unikátní a magické místo, které muže nepřestane snad nikdy přitahovat. Jak tam na tom místě asi vypadá? Je všechno pěkně souměrné nebo naopak vládne náznak jisté asymetrie? Oholená dohladka či preferující alespoň malou dávku chloupků? A jak asi chutná?... Věděl jsem, že se nejspíš usmívám jak blbeček. Moje fantazie pracovala v maximálních obrátkách. Jeden vnitřní hlas mi říkal pořád dokola ''kašli na to! O ne, příteli! Nedělej to! Nepřemýšlej tak! Víš, že jsou to všechno děvky.'' Soupeřil tak s druhým hlasem vsugerovávajícím mi myšlenky takřka opačné ''děvka, nebo ne, to nemůžeš vědět! Neznáš její charakter! Třeba ti ukáže, že se rodí i výjimky a možná taky ne! Jen opatrně na city, to by nemuselo dobře dopadnout.'' Šlo o vteřiny, musel jsem se rozhodnout okamžitě. Teď, nebo nikdy.

''Jirko, promiň, pro dnešek už to balím, není mně nějak dobře.'' Jirka se jen pousmál, ''no, jak myslíš, Michale, jen nezapomínej, že všechny jsou děvky. Všechny, do jedné...'' Možná měl pravdu, ale co na tom? O jeho pravdě budu moct přemýšlet ráno, protože teď se mně nad tímto tématem vážně nechce diskutovat.


Mávnul jsem na slečnu z obsluhujícího personálu ''mohl bych, prosím, zaplatit?''....