Prolog + 1. kapitola (úryvek)

20. listopadu 2013 v 18:10 | Hana Gullies Wilde |  Z deníku mafiána


PROLOG:

Zdrhal jsem ztemnělou ulicí velkoměsta. Byl konec - dostali nás! Kolem hlavy mně prosvištěla další kulka. Řekl bych, že mně ztuhla krev v žilách, ale na to teď nebyl čas, musel jsem utíkat, pokud jsem chtěl žít. Už nešlo o mnohamístný cifry, stala se z toho hra na život a neživot. Tentokráte jsem na sobě neměl žádnej ze svých drahých obleků, byl jsem oblečenej jako pubescent, aby mě nepoznali. Stejně to bylo zbytečný. Všechno bylo v koncích. Adrenalin ve mně nikdy neposkakoval tolik jako oné noci. A v tom mně snad anděl strážnej poslal do cesty pomoc. Myšlení šlo stranou. Skočil jsem do toho taxíku, zavřel dveře na místě spolujezdce a hlesl: 'Daleko, co nejdál, třeba na konec světa!' Taxikář mně věnoval kratkej pohled 'zdravím, Padrino, zas po vás jdou?' Jenom jsem krátce přikejvl. Taxikář sešlápl plynovej pedál a my se s pištěním kol vydali na zběsilou jízdu na jejímž konci čekal buď život nebo smrt.
Až během jízdy jsem zaregistroval, že nejsme v autě sami a došlo mně to jen díky tomu, že mě v nose zaštípal dým z doutníku. Otočil jsem hlavu dozadu. Na zadním sedadle se povaloval můj nejmladší syn. Spokojeně pokuřoval a pil nějakej drahej destilát irskýho původu. Kriticky zavrtěl hlavou 'táto, táto, kdy už z těch blbin konečně vyrosteš?' Nic jsem neříkal, nebylo co, měl pravdu ten můj kluk, v poslední době jsem docela paranoidní. Tak jsem mu jen věnoval tázavej pohled. Vševědoucně přikejvl. 'To víš, že tenhle taxík je moje práce. Když jsem zjistil, že je pátek, bylo mně jasný, že si zas budeš večer hrát na prchajícího padoucha, ale ty přece nejseš padouch, možná by bylo na čase si to uvědomit...'
Jo, abyste věděli - takhle vypadá můj typickej páteční večer...


Kapitola 1.:


16. 7. 2011

Ospale jsem se protáhnul a odkráčel jen v županu na terasu své vily. Poručil jsem si u poskoka kávu - s mlékem a jednou kostkou cukru - přesně tak, jak to mám rád. Ještě než mně poskok kávu připravil, stihnul jsem otevřít desky starého sešitu a dát se do psaní. Dnes jsem neměl moc času. V poledne měl dorazit Marthus, můj nejmladší syn.
Ač je to k nevíře, celej můj život změnila jedna žena. No jo, jak by řekl klasik - "za vším hledej ženu" a u mě to to sedělo do posledního písmene. Jmenuje se Elen a nebýt jí a shody náhod, můj život by byl nudný, nezajímavý a tak nějak vvšeobecně fádní. Elen byla vždycky divoká, horkokrevná a stejně horkou měla i hlavu. Nutno dodat, že na ženu měla nemalé množství kuráže! Troufám si říct, že nebýt její schopnosti dokonale potlačit strach, tak bych pravděpodopně nepoznal život v přepychu a nevážil bych si skutečného přátelství, neboť bych neznal jeho cenu, ale bylo to právě přátelství, které mně nejednou zachránilo kejhák a Elena, která díky svému šarmu zahladila každej mnou způsobenej průser.
Celý to začalo před patnácti léty. Já a Elena jsme byli spolužáci na fakultě a zároveň i dobří přátelé. Tenkrát jsem jako správnej student byl finančně docela na štíru a ona stejně tak. Seděli jsme spolu v levný, zaplivaný studentský kavárně a usrkávali nemožně hnusný kafe. "Elen, já už nevím, s tím, co si vydělám, nezaplatím příští měsíc ani nájem, já už asi udělám skoro všechno, jenom, abych nemusel pořád řešit tyhle sračky", odevzdaně jsem povzdechnul a zostuzeně se podíval na moji krásnou spoluúčastnici. Elen se usmála. "Chápu tě, uvidíme, zkusíme si přibrat další brigádu a nějak ty nájmy dáme dohromady." Po chvilce se omluvila s tím, že má schůzku v nedalekém whiskey baru. Měl jsem vztek - na jednu stranu tady řešíme nájem a ona si chodí na whiskey. Sakra! Ta ženská fakt nemá kouska rozumu.
Válel jsem se na dosluhující posteli a čuměl na praskající strop. Bytnej je vydřiduch, za takovou hnusdíru chce nelidský prachy. Kolem půlnoci někdo zazvonil. S nechutí jsem otevřel dveře a do bytu mně vpadla lehce připitá Elena, pohazovala svýma zrzavýma vlasama ze strany na stranu a smála se jak děcko. "Danieli! Danieli, raduj se a tři dny slav! Jsme z nejhoršího venku! Hahaha!" "Elen, prosím tě, mluví z tebe alkohol..." Otrávěně mávla rukou. "Ale prd! Prej alkohol, pche! Zařídila jsem nám byznys tvýho života! Třicet táců a hotově a teď se cukni, frajere! Navíc jde o naprostou banalitku, na zítra máš domluvenou schůzku, kde se dozvíš víc. Bereš? Tak bereš?"
Rozpačitě jsem těkal očima z jednoho rohu místnosti do druhýho a pak zpátky na Elen. Třicet tisíc by se nám teď vážně hodilo, jenže kde mám záruku, že to není nějaká levárna?...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama