Srpen 2013

Bezdomovci - odpad či folklor větších měst?

29. srpna 2013 v 13:21 | HankaWilde |  Na téma týdne...


Snad každý obyvatel některého z větších měst čas od času naráží na žebrající bezdomovce. Řekla bych, že v Brně jsou dokonce místa, která by o svých ztracených existencích mohla vyprávět - především určité ulice v centru moravské metropole, taková Masarykova či Česká by se směle mohly přejmenovat na 'Žebrácká Avenue'. Je to vcelku logické, že se osoby bez střechy nad hlavou shromažďují na nejrušnějších ulicích, protože zde mají největší šanci, že se někdo nad nimi slituje a přihodí jim pár drobných na krabicové víno a šňupací tabák. Co se lidí v mém okolí týče, mohla bych je rozdělit na tři kategorie - jedni jimi pohrdají, druzí je ignorují a třetí je litují. Ruku na srdce - nikdy nevíme, jak se kdo na ulici dostal a neměli bychom tedy na všechny pohlížet pouze jedním úhlem pohledu.

Mně osobně tito lidé nijak neubližují a nikdy mě žádný z nich fyzicky nenapadnul, přesto však vím, že vytáhnout v sobotu ráno na vlakovém nádraží v Brně krabičku cigaret a jednu si přímo před nádražní budovou zapálit, je úkol hodný plnění bobříka odvahy. Uznávám, že mnozí se dostali na ulici či pod most chybou vlastní. Ono v dnešní době stačí opravdu málo a přijdete o všechny své dosavadní jistoty, mnohdy ani sami nevíte jak. Přijde-li člověk o všechno, bohužel mnohdy odmítne najít v sobě sílu změnit svoji situaci k lepšímu a rozhodne se doufat, že na pár rohlíků se vždycky dá někde v podchodě vyžebrat. Samozřejmě to není správný přístup, avšak kolik z nás může s naprostým přesvědčením tvrdit, jak by se sami zachovali na jejich místě? Určitě to není snadné a nejtěžším krokem právě bývá znovunalezení síly a odhodlání jít dál a chtít se začlenit zpět do života normálních osob. Ona lidská vůle je vůbec strašně zrádná věc, tím spíš, že nám může chybět blízká osoba, která by nás v našem rozhodnutí podpořila a podpora druhých může někdy udělat divy!

Při psaní těchto řádků jsem si vzpomněla na dva příklady 'ztracených duší', se kterými jsem měla v posledních týdnech možnost se setkat. První setkání se událo v polovině června, možná mě za moje tehdejší jednání někteří z vás odsoudí, ovšem dřív, než se tak stane, sáhněte si do svědomí a zkuste si odpovědět, jaká by byla vaše reakce.

Byla polovina června, krásný a hřejivý den, čekala mě třetí (závěrečná) část pohovoru na jednu lukrativní pracovní pozici. O to místo jsem opravdu velice stála, a to nejen kvůli více než solidnímu finančnímu ohodnocení. Práci jsem bohužel nezískala, nedostatek praxe v oboru se mi stal osudným. Zklamaná a lehce rozhořčená jsem se cestou zpět zastavila na chvilku v kostele (nechodím se přímo modlit, jen ta energie uvnitř kostela mě vždy dokonale uklidní a dodá mi novou sílu), poklekla v zadní lavici a vyslala někomu 'tam nahoře' prosbu, aby mí blízcí byli zdraví a spokojení, mně se podařilo brzy najít stejně dobrou práci jakou mohla být tato, aby bylo odpuštěno všem, kteří si dovolili mě rozčílit a aby se odpustilo i mně, za to, že jsem se rozčílila. Uklidněná a odpočatá jsem si udělala na čele symbolický křížek a chystala se odejít. Při vycházení z kostela mě zastavil člověk, který od pohledu neměl nic, neměl ani boty a celkově působil dojmem, že veškerý jeho majetek čítá maximálně těch pár kousků špinavého oblečení, které měl na sobě. Slušně mě požádal, zda bych mu mohla něco dát. Nerada odmítám slušné žádosti, cítím se potom často provinile, bohužel jsem toho dne u sebe neměla žádnou hotovost, pouze platební kartu, telefon a doklady. Smutně jsem mu pohlédla do očí a on si zřejmě i beze slov dokázal odvodit moji negativní odpověď. Než jsem stihla cokoliv říct, položil mi druhou otázku - tázal se mne, jestli jsem někdy byla v situaci, že jsem neměla ani boty. Odpověděla jsem mu přibližně takto: 'Víte, často si v životě stěžujeme, že nemáme boty, dokud nepotkáme někoho, kdo nemá nohy. Ráda bych vám pomohla, momentálně vám však nemám co dát. Člověk v životě ztratí spoustu jistot, důležité ovšem je nevzdávat se a snažit se jít dál. Jsme nyní oba v kostele a Bůh má náruč otevřenou všem, nikoho nesoudí a nikým nepohrdá. Zkuste se pomodlit a požádejte ho, aby vám dal novou sílu a odhodlání změnit to, co dosud změnit nešlo.' Poté jsem mu udělala křížek na čelo a popřála mu mnoho štěstí. Zda si z toho něco vzal, či nikoliv, dodnes netuším... Myslíte, že jsem se zachovala sobecky nebo ošklivě? Stále si nedokáži odpovědět, jestli to ode mě nebylo poněkud bezcitné gesto...

Druhou příhodu jsem zažila o pár týdnů později na přelomu července se srpnem. Nedělní noc se lámala v přechod na velice brzké pondělní ráno, teplý letní vzduch se příjemně chvěl a měsíc svítil do dáli. Ideální noc na rozjímání někde na lavičce. Seděla jsem tehdy s kamarádkou v jednom parku v centru Brna a měly jsme u sebe každá dvě lahvová piva. Sledovaly jsme ostatní návštěvníky naší noční destinace a bavily se o životě, jen tak namátkou nám občas padnul na některého z účastníků noční parkové scenérie a my potom spolu dedukovaly, jaký osud asi koho z nich potkal, že je nyní zde a nemá se kam vracet. Po nějaké době přišel k naší lavičce relativně mladý muž s igelitkou v ruce. Čekaly bychom, že po nás bude chtít drobné či cigarety, avšak nic takového nežádal. Pouze nás slušně poprosil, jestli mu potom můžeme nechat na lavičce prázdné lahve od našich piv, aby je potom mohl vrátit. Žádal slušně a nechtěl nic převratného (stejně by jinak ta prázdná skla skončila v koši), dostal náš souhlas a s upřímnými díky odešel, aby nás nerušil v pokračování naší konverzace. Ten večer mám živě v paměti. Odcházela jsem z parku se zvláštním pocitem, s pocitem, že někomu může udělat radost tak banální gesto a současně s přesvědčením, že udělám všechno pro to, abych se jednou neocitla na jeho místě...

Sama za sebe s bezdomovci žádný větší problém nemám a někdy jim i těch pár drobných mincí hodím. Nechci nikoho nutit, aby jim také dával drobné, je to každého svobodná volba. Jediné co chci, aby si lidé, kteří to dočetli až sem uvědomili, jak moc mají, pokud mohou každou noc složit hlavu v měkké posteli, mají co jíst a především vědí, že se každý den po práci či škole mají kam vrátit. Zpravidla to všechno vnímáme jako samozřejmost, ovšem je dobré vědět, že ona to pro každého z nás bohužel samozřejmost není...