Květen 2013

Miloš Zeman - ostuda či ideální prezident?

20. května 2013 v 20:10 | HankaWilde |  Na téma týdne...


Když jsem dnes otevřela úvodní stranu blogu, vyskočilo tu na mě zajímavé téma, a tak jsem se rozhodla přispět svoji troškou do mlýna. Budu se snažit o svůj osobní postoj a být co nejvíce objektivní. Odmítám si zde hrát na samozvaného politologa či odborníka přes právní oblast, současně budu doufat, že následující řádky nikoho neurazí a nepoškodí ničí pověst, pokud se tomu tak stane, rozhodně to nebylo úmyslně. Pro ty, co to nechápou, píšu s dost velkou nadsázkou, proto na to tak pohlížejte.

Letos v lednu zvedly širokou masu lidí ze židle dvě zprávy z domácí politické scény. První z nich byla amnestie, kterou udělil bývalý prezident Václav Klaus, druhou byly přímé prezidentské volby a následně i jejich výsledek.
Jen okrajově k amnestii. Až do té doby jsem netušila, kolik z mých přátel je odborníky na právo, umí předpovědět, co se po udělení amnestie stane a jak strašně se tu lidé za úřadování Klause měli. Dozvěděla jsem se, jak lidé celá léta strašně trpěli a byli takřka zotročování pod Klausovou krutovládou. Žiji v této zemi přes 24 let a nikdy jsem nic takového nepociťovala (ptala jsem se i rodinných příslušníků a ani oni si nepřipadali být nijak výrazněji vykořisťováni). Téměř nikdo z těch, co zvládali tak bravurně kritizovat, nesledoval politiku celoplošně, nechodil volit a prezidenta znali možná tak ze zpráv. Hromada z nich se vyjádřila tak, že kdyby tehdejšího prezienta potkali na ulici, plivnuli by mu do tváře. Jak směšné! Dost by mě zajímalo, kdo by to nakonec doopravdy udělal...
Podobně jsem zůstala v údivu díky volbě prezidenta. Nikoliv kvůli výsledku, nýbrž díky nenávistné vlně názorů na novou hlavu naší země. Tentokrát už jsem neměla mezi přáteli samozvané právníky, nýbrž geniální politology! A zas mohu s ledovým klidem napsat, že se minimálně polovina z nich neobtěžovala sledovat politické diskuze, dění v naší zemi či názory jednotlivých kandidátů.
Nikdy nepochopím lidi, kteří budou nenávistně mručet a nechodí přitom volit. Stejně tak nedokážu nadávat, že se mám v našem státě špatně a nadále tu žít. Budu-li se mít opravdu tak zle, odstěhuji se někam, kde se budu mít dle mého úsudku lépe. Nikdo mě tu nedrží a navíc dnes jsou možnosti téměř neomezené.
Pokud by Miloš Zeman byl opravdu tak špatný člověk, získal by ve volbách převahu hlasů nad svým rivalem? Pokud vám vadí, že se občas vyjadřuje hrubě, běžte si to s ním na týden vyměnit. Ona jedna věc je hrubé vyjadřování a na druhé straně stojí absence vlastního názoru. Byl by vám milejší tajtrlík, který neví o čem mluví (není to narážka na žádného z prezidentských kandidátů)? Ne všichni jsme rození diplomaté! Spousta lidí se ohání tím, že si Zeman rád přihne, kdyby byl Zeman abstinent, ale homosexuál, pohlíželi byste na něj lépe? Zkuste si sáhnout do svědomí dříve, než vynesete konečný verdikt.
Zeman má určitě naší zemi co nabídnout, jinak by nyní nebyl tam, kde je. Může nás mile překvapit, ale stejně tak nepodceňujme fakt, že nás nejspíš bude ještě párkrát svými postoji šokovat.
Je dobré si uvědomit, že prezidentem se člověk nenarodí, prezidentem se stává. Tak uvidíme, co si pro nás Miloš přichystá - má na to ještě téměř pět let.
A těm co nadávají bych vzkázala jen jedno - co jsme si zvolili, to máme.

Pouštíte dětem pohádky?

3. května 2013 v 15:28 | HankaWilde |  Nezařazeno (stylově se to nehodilo do žádné z rubrik)

Kdo z nás by neměl rád pohádky? Milujeme je všichni, a to bez ohledu na věk. Ovšem přemýšleli jste někdy o tom, kdy se dá pohádka ještě nazvat pohádkou a kdy už to hraničí s lehkým hororem? Opravdu jsou všechny vhodné pro děti? Nejsou některé určeny spíše nám - dospělým?

Během posledních pár dnů jsem shlédla několik pohádek a byly případy, kdy jsem se bála a běhal mi mráz po zádech. Pojďme si vzít na paškál alespoň pár z nich i s jejich autory.


H. Ch. Andersen:
Malá mořská víla-kdo z nás by neznal příběh krásné dcery vodního krále, jenž se zamiluje do postavy z říše lidí. Pro svou lásku je ochotna podstupovat velká muka, která jí způsobuje každý krok na souši a vzdá se i svého křišťálového hlasu. Její láska není opětovaná a krásná dívka je postavena před životní rozhodnutí - může člověka, kterého miluje zabít a stát se opět vílou nebo naopak, nechá svého milovaného žít v náručí jiné dívky a sama zemře a změní se v mořskou pěnu. Dobrosrdečná dívka volí druhou možnost...

Děvčátko se sirkami- ''pohádka'' o děvčátku, které bosé a v roztrhaných hadrech se snaží lidem na ulici prodat sirky, aby mohla domů a otec ji nezbil. Toho dne se jí nedaří a nic neprodá, což je velice kruté, protože jsou zrovna Vánoce a venku panuje krutý mráz. Malá holčička si cestou domů sedne k jednomu obydlí a vzpomíná na svoji zesnulou babičku. Aby zahnala protivní mráz, škrtá postupně třemi sirkami, co jí zbyly (ostatní sirky jí nešťastnou náhodou padly do kanálu). Vždy, když se rozhoří sirka, vidí holčička jedno ze svých přání (šťastnou a spokojenou rodinu, stůl s jídlem a také svoji babičku, na kterou právě vzpomínala). Ráno je malá dívka nalezena mrtvá - umrzla. Každý ji litoval, ale nevěděl, že holčičce je teď už lépe...

Mohla bych samozřejmě jmenovat další Andersenovy pohádky, které mě děsí (např. O Janovi a podivuhodném příteli), ale přejděme k dalšímu z autorů, a tím je

O. Wilde:
(pokud vás Andersen nerozplakal, tak Wilde to dokáže levou zadní)

Šťastný princ (text jsem zkopírovala z Wikipedie, poněvadž mám z této pohádky dodnes traumata) - Šťastný princ je velkolepá socha pozlacená jemnými plátky ryzího zlata. Její oči jsou ze dvou safírů a v jílci meče sochy je zasazen veliký rudý rubín. Každý tuto sochu obdivuje a skrytě jí závidí její bezstarostné štěstí. Jednoho dne se mezi chodidly prince usadila malá Vlaštovička, která se zpozdila a letěla za svými přáteli na jih. Chtěla si odpočinout ale najednou na ni začaly padat veliké kapky, ale na nebi nebyl jediný mráček. Plakal to Šťastný princ. Vyprávěl Vlaštovičce o tom, jak když byl ještě živý a měl lidské srdce, nikdy nepoznal smutek a nářek. Žil pouze z pohodlí a radovánek v paláci a byl šťastný. Nikdy netoužil poznat, co se skrývá za vysokou zdí paláce; stačilo mu jeho bezstarostné štěstí. Tak žil a tak také zemřel. Nyní však vidí všechnu ošklivost a bídu jeho města a měšťanů. Bohatí si peněz užívají, chodí v drahých šatech na honosné plesy, zatímco na ulici žebráci umírají hladem v naprosté chudobě. Proto poprosí Vlaštovičku, aby postupně roznesla všechny jeho drahokamy - safíry, rubíny a zlato chudým lidem. Vlaštovička musí odletět za svými druhy, ale nakonec službu Princovi vykoná. A když je pak Princ slepý (místo očí měl safíry), rozhodne se Vlaštovička, že už s ním zůstane napořád. Brzy však přišla zima, sníh a mráz. Vlaštovička umrzla a princi jeho olověné srdce prasklo na dvě půlky. Druhý den ráno šel kolem starosta a sochu nechal strhnout, protože už nebyla zlatá, a tudíž ani krásná a užitečná. Učení lidé (profesoři na škole) se shodli, že je nyní naprosto bezcenná a že by se měla roztavit a z ní udělat socha nová. A tak sochu dali roztavit a z ní udělali sochu starosty. Olověné srdce se jim však roztavit nepodařilo.
Jednoho dne pak řekl Bůh andělovi: "Přines mi dvě nejdražší věci z města." Anděl mu přinesl olověné srdce a mrtvé ptáče. "Dobře jsi zvolil," řekl Bůh, "neboť toto ptáče bude zpívat navěky a v mém zlatém městě mi Šťastný princ bude vzdávat chválu."

Slavík a růže- příběh o studentovi, který se zamiluje do dívky. Dívka jeho city neoplácí, slíbí mu tanec na plese, pokud jí přinese rudou růži. Malému slavíčkovi je studenta líto a obětuje pro to, aby získal rudou růži krev ze svého srdce, a tím i svůj. Nebohý ptáček se již nikdy nedoví, že ani oběť v podobě vlastního života nestačila na uspokojení rozmaru dívky, do které byl student zamilován.


Ale pro děsivé pohádkové příběhy nemusíme chodit do zahraničí. Zůstaneme-li v naší rodné vlasti, napadnou nás minimálně dva lehce morbidní spisovatelé, prvním z nich je

B. Němcová:
(ano, mám namysli autorku Babičky)

Sedmero krkavců- v knižní verzi vás zřejmě nebude děsit tolik jako ve zfilmované. Sic je to moje oblíbená pohádka, pro děti je zcela nevhodná. Pro připomenutí - muž s ženou měli sedm synů, jednoho dne synové matku zlobili, a ta je nechtěně proklela v krkavce. Po čase se muži s ženou narodila dcera. Jednoho dne objevila sedm chlapeckých košil a ptala se, komu patřily. Rodiče zarmouceně přiznali krutou pravdu. Dívka se vydává najít a vysvobodit do světa ztracené bratry. Podstupuje mnohá úskalí a oběti. A až ve chvíli, kdy má být upálena na hranici, jí mohou přijít na pomoc nyní již zachránění bratři.

Pokud vám toto nestačí, doporučuji pohádku O Viktorce.


Ale děsivě nepsala jen paní Němcová, ale třeba i

K. J. Erben:
Dobře tak, že je smrt na světě- jedna z méně známých Erbenových pohádek vypravuje o sedlákovi, který se snaží přelstít vlastní smrt tí, že ji má uvězněnou doma na židli, což během pár měsíců způsobí ekologickou i ekonomickou katastrofu a sedlák si uvědomí, že všechno živé má na tomto světě svůj vyměřený čas...

Podobných pohádek bychom našli určitě mnohem více. Pohádky měly nést často nějaké mravní poučení, ale především měly být psány dětem pro radost. Ale jak vidno, ne vždy byly zřejmě psány s tímto účelem. Také vás některé pohádky děsí dodnes?

Příští správná věc

3. května 2013 v 6:58 | HankaWilde |  Na téma týdne...



Sedím, koukám do zdi a kalkuluju... Kalkuluju svůj dosavadní život. Dělám přešlap za přešlapem a doufám, že příští můj počin bude konečně správný. Ach, omyl! Omyl je především to, že beru život jako samozřejmost a zapomínám na to, že nad každým z nás se houpe onen Damoklův meč a nikdy nevíme, kdo z nás je na řadě.
Nevážíme si krásných všedních věcí, nevnímáme skvost kvetoucích polí, nejsme k sobě hodní a nedokážeme se zaposlouchat do šumu peřejí řek. Všechno nám připadá tak automatické, že v tom nehledáme životní radosti. Když jdeme večer spát, počítáme s tím, že se ráno vzbudíme. Když jdeme do práce, předpokládáme, že se potom vrátíme domů. A tak se dá pokračovat ještě dlouho.
Ani já si neumím vážit života, také jsem automatonem dnešní doby a navíc dělám spoustu chyb! Nechávám dny plynout mezi prsty a čekám na ty další. Nerozvíjím se tak, jak bych sama chtěla a strkám svoje zájmy někam do kouta. Nepatřím mezi diplomatické typy a jsem uštěpačně ironická. Už se nekochám pohledem na noční oblohu se sklenkou červeného vína v ruce. Neusmívám se tolik jako dřív a umím být pěkně nevlídná. Neskláním hlavu tehdy, kdy je to možná na místě a hraju sama sobě prim. Často, když mě jiní potřebují, nejsem tu. Připadá mi, že čas je příliš drahou komoditou na to všechno obyčejně krásné, co jsem odsunula díky rychlému životnímu tempu na zadní kolej.
Ale kdo ví, zda zítra budu smět vítat další den? Život se neměří v rychlosti, nýbrž v intenzitě. Dupnu na pomyslný brzdový pedál mého života a budu milejší, usměvavější, cílevědomější a snad i zodpovědnější. Nejtěžší je vždy udělat první krok. Já ho udělat chci, protože vím, že to bude moje příští správná věc...

A tak zase uschnu...

1. května 2013 v 17:41 | HankaWilde |  Autorův deník na druhou


Přátelé!
Zajisté všichni víte, že dnes je v kalendáři den, který natolik opěvoval pan Mácha. Venku je krásně, nemusíte vstávat do práce a místo toho je čas políbit své lásky pod rozkvetlou třešní.
Nejsem z Prahy, tudíž se neženu na Petřín a nesprintuju ani u nás v Brně na Špilas... nějak mě to netankuje.
Mám hlavu plnou jiných myšlenek, než posedlost tím, aby mě někdo oslintával pod třešní. Navíc by se při mém štěstí (a současném podezření na alergie) mohlo ukázat, že jsem alergik a představa, že místo polibku bude můj protějšek poprskán a oslzen, dokonale pohřbí jakoukoliv šanci na dnešní třešňovou romantiku.
Možná teď působím strašně zatrpkle, ale není tomu tak. Jen mám štěstí, že všechny Valentýny a 1. Máje jsem buď sama nebo se zrovna s někým rozcházím... a mějte potom takové svátky rádi! Rozhodně nepatřím k odpůrcům, když bude s kým, ráda je oslavím. Letos by bylo i s kým, ale pokud se potkají dva absolutní antiromantici, tak k prvomájovému polibku dojde jedině tehdy, kdy přijde rozkvetlý strom přímo za nimi.
Já už jsem tak nějak smířená s tím, že jako každý rok, tak i tentokrát, uschnu. A budu suchar! A jo a jo a jo!!! Ale ať nevypadám jako totální příznivec bojkotů zamilovaných svátků, tak dnes udělám výjimku - naliju si třešňovou Kofolu a otevřu sáček s třešňovým želé - vždyť třešeň jako třešeň :-).
A ti, co to ještě nestihli, běžte se někam do parku nechat políbit. Ono to nebolí a naopak - je to docela hezké.

A ještě stylový song:

Vaše Wildes