Duben 2013

... a kdo jiný?

24. dubna 2013 v 11:14 | HankaWilde |  Na téma týdne...

Nerada brečím a nesnáším slabost. Člověk je stvořen k tomu, aby byl silný, průbojný a odvážný. Umět se pochválit a užívat si naplno každý nový den, vždyť nikdo neví, zda mě třeba zítra nepřejede auto. Jo, jsem odporně pesimistická optimistka! A netajím se tím.
Nebrečím po nocích do polštářů, protože se mi ten den to či ono nepodařilo podle plánu. Místo toho si radši stanovím možnosti, jak svých cílů dosáhnout. Nenadávám na osud, protože na něj nevěřím, raději si uvědomím, že jsem udělala (většinou víceméně dobrovolně) chybu a propříště, budu-li mít možnost, ji napravím.
Ráno se vidím nenalíčená v zrcadle a musím se od srdce smát. Nechtěla bych se vedle sebe probouzet, nejspíš bych na to neměla žaludek. Většina lidí mě zná se silnou vrstvou líčidel a můj kosmetický kufřík by mně mohl z fleku závidět nejeden aktér v travesty show. A oblečení je to stejné... Když víte, v čem nejlépe vyniknou vaše přednosti (pokud je na sobě dokážete najít), budete to nosit spíš než pytel na brambory. No a nakonec nezbytný american smile a skromná větička 'jsem krásný'. Vždyť nevadí, že je to lež.
Přijdete do práce, splníte plán a pochválíte se. Chválíte se často? Pochybuji. Lidé neumí ocenit sami sebe, pokud se mají ohodnotit, jsou obvykle zbytečně sebekritičtí.
Nakonec se jdu k večeru třeba válet pod strom do parku. Někde ve stínu košaté lípy a s přítomností oblíbené knížky, je to úplná fantazie.
Doma se občas také pochválím - třeba jen za to, že jsem si hezky naplánovala dnešní den a všechno se do puntíku povedlo.
Možná se vám zdám přehnaně sebevědomá, ale opak je pravdou. Nebudu si rvát vlasy z hlavy a naříkat větou 'proč zrovna já?' Místo toho řeknu 'proč zrovna já' se mám pochválit, ocenit či říct o sobě, že jsem krásná? Z jediného prostého důvodu - pokud to neudělám já, neudělá to možná nikdo. Pardon - udělá, ale až tehdy, kdy se dokážu opravdu optimisticky na sebe samotnou podívat. Zkuste to někdy také, však to nebolí :-).

Květ na hrobě mých iluzí

22. dubna 2013 v 9:44 | HankaWilde |  Na téma týdne...

Maybe I don't really want to know
How your garden grows
As I just want to fly


Znáte to, každý jsme nějaký a možná proto je náš život jakousi pestrou mozaikou, kdy skládáme s jistou posvátností každý další barevný kamínek do obrazce. Jinak parafrázováno můžeme říct, že každý člověk, kterého necháme, aby se prošel alespoň kousek po naší životní dráze, je květem v kytici života.
I naše myšlenky jsou ve své podstatě květy. Některé necháme rozkvést a pečujeme o ně celý život, jiné raději před rozkvětem rezignovaně vadnou. Možná vadnou ze stachu, že by jejich květ nebyl tak krásný, jakým jsme ho chtěli mít. Kdo ví?
Nakonec i naše samotná existence se dá přirovnat ke květině... Člověk se rodí jako malé poupě, které postupně nabírá na síle, aby jednoho dne z něj odpadnul i poslední okvětní lístek.
Každé mé životní zklamání, poučení se či prohra dotváří zahradu mých osobních květin a nenechám je sníst žádným beránkem! Pro beránky raději postavím ohrádku. Moje květy zabíjí něco jiného než beránci - zloba, pýcha, nenávist, nepochopení a strach.
Je ráno... v noci někdo zabil jeden z mých květů. Květ mých iluzí vydechnul naposledy. Ráda bych věřila, že to nebolelo. Půjdu do kostela, pokleknu v zadní lavici a pomodlím se za svoji iluzi Otčenáš. Potom si hodím na rameno lopatu a vykopu jí hrob, pietně se spolu rozloučíme. Ještě kytici položím a svíčku na hrobě zapálím... počkej tam nahoře na mě, moje milá iluze...

Pomoc! Já jsem asi hipster!

10. dubna 2013 v 7:19 | HankaWilde |  Autorův deník na druhou
(Pro haters - následující text je trapný, hloupý a urážlivý)


Kdo nebo co je hipster? Možná ho máte v rodině, možná jste jím vy sami. Po přečtení následujících řádků snad budete mít jasno.
Znáte je všichni a ani o tom nevíte. Denně je potkáváte a přemýšlíte, co to je teď za prapodivnou módu. Nejsou IN! Být IN je trapné a pozérské, a to přece hipster nemůže být. Nikdy nebudou splývat s davem, což vysvětluje onu intergalaktickou záhadu, proč se těch antitrendových lidí vyskytuje každý den na ulici víc a víc. Nosí velké tmavé brýle, kostkované košile, rozšoupané kecky, volná trička a mají kníry... minimálně na krku v podobě přívěsku.
Kromě této nepřehlédnutelné vizáže se také pyšní svým názorem a láskou k alternativní hudbě, kterou samozřejmě milovali dřív, než ji znali všichni kolem... a vůbec - hipsteři jsou průkopníci všeho! Všechno, co je módní znali a milovali dřív než 'obyčejný' lid. Jsou jich mraky, ale hlavní je - nebýt IN! Protože být IN je tááák strašně mainstreamový, že to by přece správný hipster nedovolil!
Stejně jako u všech subkultur, které nás prudily v nedávné době, má i tato za účel lišit se a být jiný než ostatní. Měli jsme tu emáky, kdysi dávno punkery, temné goth děti a mnoho dalšího. Největším průšvihem subkultury, které jde o to, nebýt jako všichni ostatní, je problém (co problém - doslova PRŮSER!), když se z toho stane trend. Mně osobně to přijde dost smutné - toužit po odlišnosti a nakonec být jen článkem v bučícím stádu. Pokud do toho všeho melete tisíckrát odrbaná klišé a celé té parádě necháte korunovat hlášku 'já nejsem jako oni, já jsem svůj!', tak už to není subkultura, ale pozérskej trapas. Což ovšem není jednoduché přiznat si. Krása! Tleskám!
Když se nad tím vším tak zamýšlím, těžko se mně určuje, do kterého kmene patřím. Pravda - u mě se to náročně identifikuje. Jsem dost emočně založená a občas si vlasy nečešu úplně rovně, nýbrž na lehkou patku, připočteme-li fakt, že od dětství miluju hřbitovy, nabízí se otázka, zda nejsem emo. Vezmu-li však v potaz, že nedám ránu bez černých linek, miluju korzety a v mém šatníku vévodí temné barvy, mohli by si někteří lidé myslet, že jsem snad goth. A teď nastává kámen úrazu - poslouchám alternativní hudbu již několik let a mám několik kostkovaných košilí, mimo to nosím úzké kalhoty, velké tmavé brýle a mám vlastní názory, všechno jsem to měla a dělala DŘÍV NEŽ TO BYLO COOL!!! Každé ráno stojím u zrcadla a mám téměř fobický strach, jestli už mně neraší i knírek, ne proto, že by to byl u holky docela dost nepěkný jev, ale proto, že by mě pak rozřazovači stylů strčili do škatulky a na čelo mně nalepili cedulku 'ULTRA HIPSTER MADE BY ORIGINAL WILDES'. Děsivá představa, musela bych potom obhajovat, že vážně nejsem módní ani cool, ale prostě jen svá a nikdo by mně to nevěřil.
Svých kostkovaných košilí, obrovských brýlí, úzkých riflí, alternativní hudby ani vlastního názoru se vzdávat nebudu. Stejně tak zůstanu věrná svým černě orámovaným očím i korzetům, protože si z nějakého neznámého důvodu myslím, že mně to sluší. Však ona ta aktuální módní vlna pomine jako všechny předešlé vlny, nicméně člověk může přece zůstat svůj aniž by se musel někam škatulkovat. Nebo se snad mýlím?

Cesta do Prdelária

3. dubna 2013 v 13:30 | HankaWilde |  18+ (o sexu, násilí...)


Upozornění:
Následující povídka se řadí mezi autorské úlety. Je nechutná, trapná, primitivní a obsahuje hromadu vulgárních výrazů, proto by ji neměl nikdo číst. Pokud už ji čtete, tak u ní aspoň nejezte ani nemasturbujte. Za případnou psychickou újmu nejsem zodpovědná.


Stál jsem v kuchyni a vařil si čaj. Někdo dvakrát zazvonil. Došoural jsem se ke dveřím a otevřel. Za dveřmi stál Grant, můj spolužák ze školy. Přinesl mně zadání projektů z tohoto týdne. Marodil jsem v tý době už skoro měsíc, ve skutečnosti už mně minimálně tejden nic nebylo, ale zas ten pocit volna byl úžasnej. Naše škola je jeden obrovskej blázinec. Vzal jsem si od Granta projekty a chystal se k další etapě válení se a sledování prasáren na mejch oblíbenejch serverech. Už už jsem zavíral dveře, když v tom se Grant otočil: ,,hele, jak ti vůbec je?'' (Věděl, že se prostě jen flákám.) Pokrčil jsem rameny ,,a tak normálka, znáš to...'' ,,Noooo... heleď, večer je na Good Avenue párty, pořádá to můj známej, nechceš dojít?'' ,,Jé paráda! To víš, že bych došel, můžu říct i Gladys?'' Grant zakroutil hlavou ,,ne, Gladys nic neříkej, tohle je pánská jízda, chápeš, ne?'' Usmál jsem se a přikývnul na znamení, že chápu. Když pánská jízda, tak pánská jízda. Než se Grant rozloučil, dal mně do ruky lístek s adresou a časem, kdy večírek začíná.
Přišel jsem do snobský čtvrti, dům jsem nemusel hledat dlouho. Celou ulicí duněla hudba a pár děcek blilo před vilou. Vešel jsem dovnitř a zjistil, že kromě Granta nikoho neznám. Motal jsem se mezi neznámejma pubošema, někteří se čímsi sjížděli u kulatýho stolku, jiní se muchlovali, jak kdyby byli na vile sami. A nikde ani jedna ženská! Ne, tohle není akce pro mě. Šel jsem k baru a nalil si vodku... a druhou... a třetí... a šestou... Ne, fakt mně ta společnost nesedí. Nalíval jsem si další vodku, když se ke mně přiřítil Grant. ,,Bezva mejdlo, ne vole?'' Udělal jsem zamítavé gesto hlavou. ,,Grante, nic proti, ale tahle akce mě fakt neoslovuje, asi zavolám Gladys a půjdu domů...'' ,,Neblázni, blbče! Přece teď nevodejdeš! Večer teprv začal! Počkej tady.'' Tak jsem čekal a stál. Pět minut, deset minut, patnáct minut... Grant pořád nikde. Mezitím si to na sedačce začali rozdávat dva borci v mým věku. Zvedl se mně kufr! Bublalo to ve mně, pokud nemám v plánu zablít podlahu, tak musím utýct pryč a vyblít se venku. Smůla! Cesta ven byla zatarasená barikádou dalších účastníků večírku. Zoufale jsem se rozhlídnul kolem sebe a uviděl jsem schody do patra. Snad tam bude někde záchod! Běžel jsem po schodech, vrazil jsem do dvou týpků, ale bylo mně to jedno, měl jsem v hlavě jedinou myšlenku - najít klidnej kout, kde se festovně vygrcám, už mě nezajímalo, jestli to bude záchod, vana nebo něčí postel, hlavně, ať to nikdo nevidí! Otevřel jsem první dveře v patře, zavřel oči, předklonil se a vypustil ten teplej obsah mýho žaludku neznámo kam. ,,Aaaa... fuj! Který hovado?!!!'' Někdo rozsvítil světlo. Přede mnou stál obrovskej nahatej černoch a na posteli ležel svázanej kluk, kterýmu jsem před chvilkou pokosil celý záda. ,,A hele, Lucasi, myslím, že máme návštěvu!'' Kluk na posteli se zlověstně usmál ,,Nicku, tak našemu kamarádovi jdi objasnit pár pravidel těchto akcí, asi si myslí, že to blitím skončilo.'' Černoch přikejvl, vzal mě za ruku a odvedl do vedlejšího pokoje, kde bylo volno.
Zhasnul světlo a svalil mě na postel. Rukou mně zacpal pusu. ,,Tak ty seš prej takovej nezkušenej koloušek.'' Trnul jsem hrůzou a nedokázal si představit, co přijde. ,,Já su Nick, nemusíš se bát, takovejch klučíků už sem zaučoval mraky.'' Poplašeně jsem sebou trhl. Černej Nick mně dal do pusy roubík, svázal mně ruce za zádama a položil mě na břicho. Potom jsem si s děsem začal uvědomovat, že mně stahuje kalhoty. Ozvalo se začvachtání, pak si ho (asi) něčím natřel, poplácal mě po zadku ,,seš vyplašenej, ale neboj, bolí to jen poprvý...'' Cejtil jsem, jak se jeho obrovská kláda dobejvá do mojí dosud neposkvrněný prdele. Každej zasunutej milimetr byl pekelně bolestivej. Klepal jsem se jak malá holka a to vobrovský hnusný prase mně plenilo střeva jak o život. Brečel jsem, polykal slzy a v duchu volal mamku, taťku i Gladys. Pak se mně vycákal do nejhlubších hlubin a dál si nic nepamatuju, protože jsem omdlel...
Probudil jsem se a bylo mně hrozně. Už jsem nebyl svázanej, někdo mě přikryl peřinou. Na stolku vedle postele byl vzkaz od Granta, že na mě počká dole v hale. Oblíknul jsem se a došoural se dolů do haly. Grant tam seděl v křesle u okna, popíjel whisky a pokuřoval doutník, na očích měl tmavý brejle, vsadil bych se, že byl sjetej. ,,Tak co říkáš, jak se ti líbil mejdan?'' ,,Humus! Už nikdy!'' ,,Drž hubu, debile, Nick mně královsky za tvou prdel zaplatil!'' ,,Ty hajzle! Ty zkurvysynu! Copak su ňáká paskunda?! Prodávej si svou prdel sám, hnusáku!'' ,,Sklapni, blbče! Tady máš deset litrů a ještě nějakej koks jako pozornost od Nicka. Dej si dvě, tři lajny a zapomeneš na bolest... na dalším večírku seš vítán, to se neboj, už jsem všechno zařídil...'' Chvilku jsem váhal, prdel mě bolela jak čert, ty prachy byly aspoň nějakým vykoupením. A ten koks... no... pokud mě pak nebude fakt nic bolet. Všechno jsem to shrábnul a vypadl z toho snobskýho sídla.
Došel jsem domů, napustil si vanu a dal si lajnu. Další den se za mnou stavila Gladys, nepoznala nic. Ležel jsem vedle ní a někde uvnitř mě rostlo přesvědčení, že na další večírek na Good Avenue určitě přijdu. Gladys nic vědět nemusí...