Neumírej

15. března 2013 v 5:46 | HankaWilde |  Žánr lehkého hororu


,,Mám tomu rozumět tak, že mě opouštíš?'' Zbytečná otázka, ovšem snoubenec se s vámi nerozchází nejspíš každý týden. Stál ode mě na vzdálenost jednoho metru a upřeně hypnotizoval tkaničky ve svých botách. Pokrčil rameny. ,,Promiň, bude to tak lepší pro oba.'' Potom se otočil a bez jediného ohlédnutí odešel. Tak jsem zůstala nejen bez snoubence, ale i bez úžasného partnera. No, tak se s tím budu muset vyrovnat, život rozchodem nekončí.

V noci mě kolem jedné ráno vzbudila zpráva od kamarádky. Taky bych ten telefon mohla na noc vypínat. Psala, že její letitý kamarád měl večer autonehodu a leží v nemocnici v kritickém stavu. Netuším proč, ale tělem mi projel zvláštní pocit, takové možná až příjemné mrazení... rozhodně nešlo o lítost... Pozítří ráno volala, že její kamarád podlehnul následkům zranění a je mrtvý. Zemřel o půl druhé ráno. Nedokázala jsem najít slova útěchy... spíš - nechtěla jsem je najít.

Dny plynuly jeden za druhým ve své rutině a možná by docela splynuly ve své šedi, nebýt telefonátu mého bývalého snoubence. Jeho babička byla už delší dobu nemocná, v den, kdy mně zavolal, se jí přitížilo a byla odvezena o nemocnice. Jeho babičku jsem měla vždycky ráda, tak jsem ho politovala, ovšem někde uvnitř sebe jsem cítila zase to zvláštní chvění, něco jako satisfakci za náš nedávný rozchod. Do týdne ta nebohá stará dáma zemřela... přitom se zdálo, že se uzdraví.

O měsíc později spolykala moje nejbližší kamarádka nějaké léky, trpěla depresemi, to ano, nicméně koho by napadlo, že je její duše v tak rozbředlém stavu. Když jsem se dozvěděla, co se stalo, bylo mi na nic, ale ta vnitřní vibrace nepřestávala. Bylo mi téměř jasné, že přijde ta nejhorší možná varianta. Měla jsem nezvratný pocit, že jsem s tím vším nějak nepřímo propojená.

Zašla jsem za psychiatrem a svěřila se mu s tím, co se v posledních týdnech událo. Snažil se to svést na stres, nakonec mně udělal různá vyšetření, ale žádnou nejasnost nezjistil. Mezi řečí z něj vypadlo, že má známého - léčitele. Vzala jsem si na něj kontakt, přece jen - nebylo co ztratit.

Léčitel si mě vyslechnul, stejně jako předtím psychiatr. Když jsem domluvila, začal něco kreslit na arch papíru. Potom zvedl oči a vážným hlasem se zeptal ,,vy jste narozena v lednu roku 89?'' Přikývla jsem. Opět kreslil a zase otázka - ,,zažila jste v posledních týdnech něco nervově vyčerpávajícího?'' Zase jsem přikývla. Chvilku si mě prohlížel a jeho zrak padl na můj přívěsek na krku. ,,Odkud máte ten přívěsek?'' ,,Netuším... mám ho snad celý život a nikdy ho nesundávám z krku.'' Zbledl jak stěna. ,,Proboha! To není možné!'' ,,Co není možné?'' ,,Trpíte zvláštní posedlostí, říká se jí Jerremy-Folwlesův syndrom.'' ,,Co to znamená?'' Léčitel se odmlčel a potom začal vyprávět. ,,Přesně sto let před vámi se narodil jistý Jerremy Folwles. Ve velmi útlém věku ztratil oba rodiče a svůj smutek svěřoval stejnému amuletu jaký máte na krku. Měl pocit, že jeho trápení se musí vykoupit trápením někoho jiného. Síla negativní energie v jeho amuletu nabyla takové moci, že dokázal jen při myšlence, že je někdo z jeho blízkých v ohrožení života, zabíjet. Nemusel se přitom umírající osoby ani dotknout. Všichni zemřeli ve stejnou hodinu, pouze data se lišila. Když mu bylo dvacetčtyři let, zmizel beze stopy, nic po sobě nezanechal a i jeho amulet byl prohlášen za ztracený. Legenda však praví, že ten, kdo ho bude nosit, se propojí s Folwlesovou duší a až přijde příhodný čas, začne zabíjet stejným způsobem jako on...'' ,,Vy si myslíte, že ten amulet...?'' ,,Ano, jsem přesvědčen, že nosíte Folwlesův amulet. Dá se to prolomit pouze dvěma způsoby. Jedním z nich je vlastní smrt nositele amuletu...'' ,,A ten druhý způsob?'' ,,Zajděte za knězem, nechte sloužit za Folwlese mši, pomodlete se a odpusťte všem, kteří vám kdy ublížili, potom nechte Folwlesovi vystrojit pohřeb. Při pohřbu si amulet sundejte a hoďte jej na rakev mrtvého, jen tak můžete svoji i jeho duši odprostit od prokletí. Důležité však je, abyste opravdu odpustila všem...''

Poděkovala jsem a rychle utíkala do kostela. Druhý den se sloužila mše a za týden měla Folwlesova duše pohřeb. Hodila jsem mu přívěsek na rakev. ,,Budiž tobě i tvé duši odpuštěno, Folwlesi. Snad už teď oba najdeme svůj klid...'' Odcházela jsem ze hřbitova s dobrým pocitem. Zlo bylo pohřbeno.

Nazítří jsem vstávala mnohem klidněji a veseleji než v předcházejících týdnech. Šla jsem rituálně do koupelny, a když jsem míjela zrcadlo, ztuhla jsem hrůzou - Folwlesův amulet se opět houpal na mém krku...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pí-Tý Pí-Tý | 15. března 2013 v 10:25 | Reagovat

Článek mě nadchnula a řadím ho do škatulky: Ty nejpovedenější od Tebe! Hltala jsem každej řádek a sepsanej příběh mě uchvátil :-D  ;-)  :-)

2 Pí-Tý Pí-Tý | 15. března 2013 v 10:26 | Reagovat

*nadchnul

3 Wildes Wildes | E-mail | Web | 15. března 2013 v 16:15 | Reagovat

[1]: Jé, tak to děkuji :)... to byl takovej rychlonápad, mně samotné přijde trošku slabší, ale možná je to jen můj dojem.
Jinak pozor na přesné definice - tyhle vyprávěcí věci jsou povídky, články jsou ty moje publicistiky ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama