Duševní obnažení

4. března 2013 v 18:18 | HankaWilde |  Na téma týdne...

Přátelé, tak jsem opět zjistila, že mi jde aktuální téma docela dost na ruku a mám k němu co napsat. S depresemi jsem se potýkala osobně, takže půjde o něco jako osobní zpověď, doufám, že mě za to mí čtenáři neodsoudí.



Celý můj depresivní kolotoč začal přibližně v polovině října 2011, možná je to překvapivé, ale odstartovala ho radostná zpráva. Seděly jsme na konci září s kamarádkou v hospodě, měly jsme zlehka upito a mně přišla na telefon zpráva s tímto textem 'ahoj Hani, musím ti oznámit, že budeš teta.' Trošku mně to vyrazilo dech, protože mám jen jednoho sourozence, navíc o tři roky mladšího, nicméně jsem měla radost. Doma nastaly menší rozbroje, ale v momentě, kdy sestra donesla od lékaře papír, který potvrzoval její požehnaný stav, rodiče vychladli a začali se na své první vnouče těšit. Nikdo z nás tehdy netušil, že nám všem dokážu během krátké doby připravit peklo na zemi.

Většina depresí má svůj spouštěcí faktor, u mě šlo o dva úzce spjaté faktory. Doma jsem se toho času objevovala přibližně jednou za týden, byla jsem zvyklá, že se veškerá pozornost upínala na mě a najednou si mě nikdo nevšímal, možná se to nezdá, ale zabolí to a píchne vás to někde hodně hluboko. Druhým kamínkem depresivní mozaiky bylo to, že jsem starší, tudíž se ode mě očekávalo, že budu mít dítě dřív než sestra. Známí na ulici mě zastavovali, hromadně gratulovali, jenže si nikdy neodpustili otázku 'a není ti líto, že tě ségra předběhla?' nebo něco na styl 'no jo, mladší švica čeká dítě, má partnera a co ty, kdy se konečně usadíš, no?' Nebylo mně líto, že mě předběhla a ani jsem se nechtěla usazovat, ovšem, když to posloucháte několikrát denně, zaseje to kdesi ve vás malé semínko vzteku.

Den, kdy jsem nasedla na vozík s cílovou stanicí 'Depresivní peklo', si pamatuji jako by to bylo včera. Měla jsem skleslou náladu a zašla jsem do svého oblíbeného antikvariátu, knížky mě vždycky dokázaly uklidnit a přinášely mi radost. Tedy alespoň do tohoto dne. Přišla jsem domů, apaticky vyskládala knížky na stůl, odsunula je od sebe půl metru, podívala se na své milované knihy jak na hromadu hnoje a zareagovala asi následovně 'hm, knížky, no a co?' Sakra! Jak - no a co? Měla jsem přece vzít alespoň jednu nadšeně do ruky a hned se začíst! Tak to bylo psáno v mých předchozích životních scénářích, tak proč to dnes nejde?

Vzhledem k tomu, že podzim už vládnul v celé své kráse, napadlo mě, že za moji špatnou náladou stojí nedostatek vitamínů. Řekla jsem si, že si druhý den koupím hromadu ovoce, celou hromadu sním a bude všechno zase tak jako dřív. Ach, jak omylní umíme být! Ani ovoce mi na náladě nepřidalo a mělo být hůř.

Den za dnem jsem na sobě sledovala změny. Dělalo mi problém vstát z postele, někdo na mě zvýšil hlas a já jsem třeba celý den už nepromluvila (já, která běžně nezavřu pusu!!!), dokázala jsem hodiny hypnotizovat okna a přemýšlet, ze kterého mám skočit a ukončit tím všechna svá trápení. Poznala jsem, jaké to je, když vás bolí i jediná myšlenka na to, že byste se měli usmát, natož potom snaha o úsměv. Vypadala mně asi polovina vlasů (naštěstí jich mám hodně), bála jsem se podívat lidem do očí, zavírala se mezi čtyři stěny pokoje, odpovídala jsem jednoslovně a propadala se do stavů nesnesitelné úzkosti a zoufalství. Abych byla schopná alespoň minimální komunikace, začala jsem pít. Vyhýbala jsem se jídlu a nebylo výjimkou, že jsem za tři dny nic nesnědla a jen proplachovala játra tvrdým alkoholem, na mou chabou obranu bych možná mohla dodat, že si to ani neuvědomíte, protože postupně ztrácíte přehled o čase, životě a celkovém dění. Nejdříve jsem si myslela, že jde o chvilkovou skleslost, jenže sebevražedné myšlenky a dny, kdy jsem trpěla jako zvíře, se neustále stupňovaly. Když to trvalo přibližně měsíc, začala jsem mít strach o sebe i své okolí. Bála jsem se, abych někomu v afektu neublížila (stačilo posunout můj hrnek s kávou a chytala jsem hodinový záchvat, že mě mí blízcí nenávidí a jsou proti mně spiknutí). Zároveň jsem si uvědomovala, že se jedná o něco, s čím si sama poradit nezvládnu.

Kolem Vánoc jsem se navenek trochu zklidnila, jenže po Novém roce jelo všechno od začátku. S vypětím sil jsem vytočila číslo na psychiatra a objednala si konzultaci. Věděla jsem docela přesně, co mi je a kde je problém, jen jsem se s tím nedokázala sama vypořádat. Diskutovali jsme v ordinaci několik hodin, také mi bylo pohrozeno protialkoholní léčebnou a během naší debaty jsem vesměs mluvila jen já. Nakonec jsem odcházela jako nový člověk, nic převratného jsem se nedozvěděla, ale byla jsem navedena správným směrem. Můj život dostal nový rozměr. Také mi bylo řečeno, že lidská duše je dost křehká a minimálně další rok, je tu reálné riziko, že se mi deprese vrátí, tudíž bych měla být opatrná a stranit se situací, které by je mohly opět spustit. Netajím se tím, že jsem měla deprese, beru to jako součást své osobnosti.


Možná se ptáte, jak to dopadlo se sestrou a miminkem. Když švicu na konci května odvezli do porodnice, nevyhnula se komplikacím, nemohla jsem být u ní, ale něco ve mně si řeklo, že chci být svému synovci dobrou tetou. Doufám, že se mi to daří, protože toho našeho andílka bych nevyměnila za nic na světě, ale to už je zase jiný příběh...
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 MarryManson MarryManson | 4. března 2013 v 18:48 | Reagovat

PÁNI O_O !To byl tak úžasný článek! Vyrazilo mi dech jak jsi tady přesně napsala CO to znamená mít "depku" páni! WOW! Ještě teď se z toho nemohu vzpamatovat :-D .Píšeš moc hezky vážně :-) !
P.S: Nemohla jsem si nevšimnout že na své profilovce tady na blogu máš MM :-D ...taky jsem jeho fanynka :-) .

2 Wildes Wildes | E-mail | Web | 4. března 2013 v 18:59 | Reagovat

[1]: Děkuji moc! :)
Snažím se psát články tak, aby bylo vidět, že nepíšu jen nějaké plytké řeči, které jsem někde vyčetla, a pokud mám s něčím vlastní zkušenost, je to při tvorbě ještě lepší, protože to článkům vdechne větší osobní charakter :).

Ano, Mansona mám ráda, možná i proto, že máme narozeniny ve stejný den :-D...

3 Denise Denise | Web | 4. března 2013 v 19:07 | Reagovat

"dokázala jsem hodiny hypnotizovat okna a přemýšlet, ze kterého mám skočit a ukončit tím všechna svá trápení"

připadá mi, že mluvíš ze mě (y) je to doopravdy dokonale napsané. jakmile jsem na blogu najela články na témata týdne ten tvůj mě vyloženě zaujal. a není se čemu divit. krásně napsáno, bez chyb a s citem. dala si do toho článku kus sebe a to k tomu patří :) máš můj obdiv je to nádhera! tleskám :)

4 Wildes Wildes | E-mail | Web | 4. března 2013 v 19:13 | Reagovat

[3]: Děkuji! :)
Je pravda, že mně v té době hodně pomáhalo psaní, kdybych nepsala, možná bych vážně z některého okna skočila. Jsem moc ráda, že se ti můj článek líbil.
Nicméně deprese je nejzrádnější v tom, že nebolí na těle, nýbrž na duši a dá se docela dobře maskovat před okolním světem :(...
Mnoho štěstí a hlavně se tomu nepoddej!

5 Marie Marie | E-mail | Web | 4. března 2013 v 21:04 | Reagovat

tak ze mila Hanko ty vis ze tvoje clanky moc nectu no spise vubec ale kdyz uz se tam jedna o me tak si musim procist abych se pak nedozvidala buh vi co
ale k veci cetla sem jen dva clanky a muzu na to rict jen DOST DOBRY !!!!! ;-)

6 Wildes Wildes | E-mail | Web | 4. března 2013 v 22:16 | Reagovat

[5]: Díky moc, ségra :). Akorát koukám, že když jsem se u tebe kdysi přihlásila, tak jsem se neodhlásila a teď to vypadá, jak kdybych si ten komentář od tebe napsala sama... :-D

7 Lilly Lilly | E-mail | Web | 5. března 2013 v 11:55 | Reagovat

Skvelý článok :)

8 Wildes Wildes | E-mail | Web | 5. března 2013 v 15:43 | Reagovat

[7]: Děkuji :)

9 Pí-Tý Pí-Tý | 6. března 2013 v 14:17 | Reagovat

Vyrazila jsi mi dech!! ;-) zjišťuju, že jsem měla problém docela podobnej a teď na mě znovu depky padají a nevím jak na ně :-(

10 Wildes Wildes | E-mail | Web | 6. března 2013 v 17:29 | Reagovat

[9]: Já měla prima psychiatra... ne každý má to štěstí, že narazí na dobrého doktora.
Jinak pozor na to - oni si lidé často pletou depresi a dystimii....

11 DK DK | Web | 7. března 2013 v 19:58 | Reagovat

Tvůj článek je povedený a upřímný. Jsem za tebe ráda, že ses tomu zvládla postavit.

12 Wildes Wildes | E-mail | Web | 8. března 2013 v 17:49 | Reagovat

[11]: Děkuji za krásná slova, myslím, že bojovat s tím bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama