Leden 2013

Být lepším člověkem

24. ledna 2013 v 9:36 | HankaWilde |  Nezařazeno (stylově se to nehodilo do žádné z rubrik)

''POUZE TY MÁŠ PRÁVO SOUDIT SVŮJ ŽIVOT, PROTOŽE VÍŠ, CO PŘEDCHÁZELO VZESTUPŮM I PÁDŮM''


O tom, že život je plný nečekaných zvratů a změn, je zbytečné polemizovat. Změnami můžeme rozumět prakticky cokoliv - posunutí hodinové ručičky o cifru dál, první šedý vlas, zbavení se zlozvyku, ukončení jisté životní etapy, navázání nového vztahu či například získání nového pracovního místa. Změnou může být koupě nového auta, notebooku či nemovitosti. Příjemné materiální mezníky. Nicméně v dnešní době zapomínáme na to, že chceme-li něco změnit, je dobré začít sám u sebe.
Většina rozhodnutí udělat něco jinak, by měla vycházet z vnitřního přesvědčení našeho nitra. Doufat, že toho nikdy nebudeme muset litovat a současně v sobě nacházet motivace k dalším změnám. Je dobré vnímat určité životní mezníky, protože od nich se můžeme odrážet. Hledat nový směr svého bytí a netápat nerozhodně na rozcestí špatné a dobré volby. Ve skutečnosti neexistuje špatné rozhodnutí, existuje pouze rozhodnutí dobré, které však může mít v konečném důsledku úplně jiný výsledek, než jaký jsme si sami přáli. Nikdy nejde o selhání, jde o zkušenost.
Díky největším prohrám si můžete dovolit jednou ta největší vítězství, protože se už nezaleknete, a to jsou ty příjemné, pozitivní změny. Změnou může být i přístup ke své vlastní osobnosti. Donedávna jsem neuměla chválit a ocenit snahu ostatních, jen tu svoji, učím se opaku, jde to pomalu a velice pozvolna, ale pokud se to naučím, půjde zřejmě o jednu z nejužitečnějších změn v mém životě. Je-li vaším přáním změnit své okolí k lepšímu, naučte se jít druhým příkladem, jen tak je možné dosáhnout vytouženého úspěchu.
Najděte v sobě sílu změnit směr svých kroků, přestaňte se ohlížet za minulostí, protože tu už změnit nedokážete. Poučte se ze svých chyb a zvládněte se vyrovnat s kritikou, počítejte, že ne každou vaši změnu okolí s nadšením přijme a dočkáte se za to poklon a obdivu. Důležitý je prioritně váš dobrý pocit ze sebe.
Pracujte se svým temperamentem, potlačte zlobu a nenechte se rozhodit. Udělejte ze sebe silnou a sebevědomou osobnost, která si dokáže sama sebe vážit. Naslouchejte zkušeným a raďte méně zkušeným než jste vy sami.
Zkuste si dát na každý den malý cíl a radujte se, pokud se vám podaří splnit ho. Bude to nový, příjemný pocit a zároveň možná i hnací motor za tím, být již zítra lepším člověkem než jsem dnes.
Nebojte se pozitivních změn. Zkuste se jim otevřít a dát jim šanci...

...a pak jsem viděla, jak se vedou za ruce...

23. ledna 2013 v 8:07 | HankaWilde |  Ze života


Zase pondělí, nenáviděné pondělí! Otravný zvuk budíku ohlašoval, že je nejvyšší čas opustit postel, vstát, namazat si rohlík ke svačině a vyrazit ku vzdělávacímu ústavu. Nenávidím pondělky, nenávidím naši školu a nenávidím matiku, ze které dneska píšeme pololetní písemku. Opravdu netuším, k čemu mně v životě bude logaritmus, sinusoida nebo třeba parabola? Ach jo! Místo rozcvičky si dám dvouminutovej sprint směrem k autobusové zastávce, někdy si říkám, že jsem snad jediný nestíhající tvor na tomto světě. Celá já - potrhlo na entou. No, ale moje spolusedící v lavici je potrhlo na dvě enté, prostě jsme se hledaly, až jsme na sebe zbyly.
Otráveně se svalím do lavice a počkám než se rozdrnčí zvonek oznamující první hodinu, přičemž se chvilku poté přinese s výrazem boha pomsty náš matikář a rozdá nám pololetní testy. Rozšafně hodím do horního rohu na pravé straně podpis a stejně jako Denisa mu odexportuju prázdnej test zpátky na katerdru. Beztak vyhlásí ještě opravnej termín. Matikář jen rezignovaně zakroutí hlavou ,,Janáčková, Pospíšilová, taky jste se mohly těch pár příkladů naučit...'' Nijak na to nereagujeme, sedneme si zpátky do poslední lavice a vytáhneme každá arch čtverečkovaného papíru ,,kolik dáme dneska pramic?'' Mezi tím, co ostatní přemýšlí, jak vypočítat rovnice od dvou neznámých, dáváme si s Denisou partičku námořní bitvy (účinný způsob, jak zabít zbývající čas). Během sestřelování pramic, vorů i grafických Titaniců se mně Denisa jen tak mezi řečí zeptá na něco, na co se mě ptala už několikrát. ,,Ty Lenko, tvůj brácha je dobrej na anglinu, že?'' ,,Deniso, je a víš to dobře, jenže s bráchou není v poslední době řeč, zkusím s ním promluvit, jestli by ti pár věcí nemohl vysvětlit, ale nic neslibuju.'' ,,Léňo, ty jsi zlatá! Děkuji, děkuji, děkuji, já mu ty hodiny samozřejmě zaplatím...''
Odpoledne byl brácha v abnormálně dobré náladě, tak jsem se zkusila přimluvit, jestli by Denisu nedoučil něco do školy. K mému překvapení souhlasil, nechce to ani proplatit a prý se má Denisa zítra k večeru stavit. Když o tom tak přemýšlím, Denisa by mohla bráchu sbalit. Je to jeho typ, brácha je delší dobu sám a podle řečí se Denise i líbí. Bratříčku, těš se!
Nevím, co se dělo za dvěřmi bráchova pokoje, ale jak vidno, Denisa včera nejspíš u Lukáše nepochodila. Ve škole na mě vrčí jak rotvajler. ,,Lenko! Sakra! Taky jsi mohla říct, že je brácha zadanej. Tak já se snažím, jak blbec se snažím. Chápeš? Jak blbec! Konečně jsme se líbali a pak...'' ,,Co pak? Ne, snad jste neskončili hned v posteli?!'' ,,Pfff... kéž by! Odtáhnul se řekl, že mu je to líto, že jsem sice hezká, ale že už s někým chodí...'' ,,Déňo, to je blbost, brácha s nikým nechodí.'' ,,Ne?! Tak se ho zeptej!''
Po večeři mně to nedá a bráchu si odchytnu. ,,Dáš si kafe?'' ,,Ne, nedám, ale už teď tuším, o čem chceš mluvit. Jde o Denisu, že jo?'' Mlčky přikývnu. ,,Jo, je fajn, líbí se mně, ale jak už ti asi sama stihla říct - já už s někým chodím. Jsme spolu půl roku a jestli chceš prskat, že jsem ti nic neřekl, tak veř, že tohle chce čas. Brzy vás seznámím, jen mám strach, že mě ty ani naši nepochopíte...'' Šokem mně vypadl hrnek z ruky. ,,Počkej ségra, já to zametu, stejně se rozbil kvůli mně...'' Mám bráchu ráda, ale občas mu nerozumím...
Padl pátek, konečně začínal víkend. Lukáš včera u večeře ohlásil, že nám v neděli přivede na oběd svou novou známost, pak si sbalil do batohu pár věcí a odešel k ní na celý víked. Ještě, než za ním zapadly dveře, tak mně řekl, že si můžu dneska půjčit na párty jeho mikinu (zajímavé, nikdy mi ji půjčit nechtěl). Když jsem dneska vešla do jeho pokoje, všimla jsem si, že na stole leží nějaký dopis. Vím, že je to neslušné, ale začetla jsem se. Psaní bylo určené nějaké Janě Vodičkové. Lukáš je asi pořádně zamilovanej, tak hluboký vyznání jsem snad ještě nečetla. Jen netuším, kdo je Jana Vodičková. No, tak jsem docela zvědavá, která kráska ho klofla. Jen doufám, že není nemocná nebo třeba vdaná. Jedno je však jisté - brácha něco tají. Uvidíme, s čím v neděli vyrukuje...
Po celovíkendovém pátrání jsem došla k závěru, že Janu Vodičkovou nikdo z mých přátel nezná. Blížilo se poledne. Mamka s taťkou lítali po kuchyni jak splašení a připravovali sváteční oběd. Nerada se motám v kuchyni, tak jsem si šla zakouřit na balkon. Sledovala jsem procházející lidi a můj zrak padl na dvě osoby na konci naší ulice. Šli směrem k nám, čím víc se blížili, tím víc bylo poznat, že jde o dva muže, vedoucí se zamilovaně ruku v ruce. Jeden z nich byl můj brácha Lukáš a toho druhého jsem nikdy dřív neviděla.
Ozvalo se zaklepání na moje dveře. ,,Dále.'' ,,Leni, chtěl jsem ti někoho představit.'' ,,Ahoj, já jsem Honza, Honza Vodička.'' Nádherný kluk mi stisknul přátelsky ruku, nasucho jsem polkla a v tu chvíli mi všechno došlo. Podívala jsem se odhodlaně na bráchu. ,,Hodně štěstí, brácha. Když bude nejhůř, budu stát před našima při tobě, však víš...'' ,,Díky, ségro.'' Opustili jsme můj pokoj a pomalu jsme scházeli po schodech do jídelny připraveni zasednout k nedělnímu obědu...

Strasti i slasti (rozmluva s vlastním svědomím)

17. ledna 2013 v 14:41 | HankaWilde |  Depresivní
''Pamatuj, že každé štěstí musí být bolestí vykoupeno, abys mohl poznat jeho skutečnou hodnotu.''

Jedna z těch nocí, kdy ležím v posteli, koukám do stropu a sama sebe snažím se přesvědčit, že bych měla spát. Neměla bych pít tolik kávy, potom v noci nespím a přes den jsem bez energie. Všechno má své pro i proti. V noci mám víc klidu na tvorbu i přemýšlení. Omluvte mě, zmáhá mě žízeň, hned budu zpět...

Jak mátoha se ploužím chodbou, se směrníkem kroků do kuchyně, v touze nalít si skleničku vody a jít opět vynakládat úsilí na to, abych mohla usnout. Něco mě tíží, myšlenky, snad i svědomí. Promítání vlastních omylů i poklesků, vzletů a pádů na 3D plátně mé vlastní paměti. Sebeobviňování se nad otázkou, kde se to všechno pokazilo.

Možná se zbytečně bičuji věcmi, které nemohu ovlivnit, třeba je konečně nejvyšší doba pochopit, že i nejjasnější světlo vrhá stín a i nejkrásnější z růži na stonku svém trny nese. Trny, trny růží jsou v našich životech zřejmě ekvivalentem pro ony přešlapy, které chceme vrátit zpět. Avšak čas je neúprosný, co jednou učiníš, nikdy nemůžeš změnit.

Minulost necháváš za sebou jak popsaný cár papíru, který stejně čas od času vytáhneš z šuplíku, abysis ho znovu přečetl, leč možná nevěřícně kroutíš hlavou, čeho všeho ses na sobě kdy dopustil. Měl by ses mít radši, člověče! Mít rád nejen sebe, ale i své blízké, osoby, které ti olížou další z řezných ran tvojí duše. Umět s radostí vítat každý další den a přijmout ho i s příkořím, jež na svých bedrech vláčí.

Již zítra můžeš být lepší než jsi byl dnes, nikdy však nebudeš zcela bez chyb, poněvadž jak již bylo psáno - není růže bez trnů, na to nezapomeň. Prosím, slib mi, že si něco z toho vezmeš k srdci!

Dobrou noc a hezké sny, můj milý člověče...

Z růžence kamínek

16. ledna 2013 v 6:45 | HankaWilde |  Poezie aneb občas si tak trochu veršuju :)


Časoprostor vzpomínek
jde dát nový směr
z růžence kamínek
vrací co cit zapomněl

Jedna slza v oceánu
druhé chce se ptát
proč se láska mění v ránu
pro niž je možno umírat


Ke stéblu trávy rosa se vine
a slunce vítá nový den
neb v zlobě touha nezahyne
tomu kdo jí byl polapen

...

Jeden hlas nic nezmění?

12. ledna 2013 v 8:22 | HankaWilde |  Publicistika aneb, co mě zase zvedlo ze židle (BEZ CENZURY!!!)

UPOZORNĚNÍ: Následující text je pouze prezentováním mého subjektivního názoru, nikdo se mnou nemusí souhlasit a také k tomu nikoho nenutím. Ostatně, kdo má potřebu vyjádřit svoje názory a postoje, dole máte možnost zanechat komentář. VULGÁRNÍ A URÁŽLIVÉ KOMENTÁŘE (SPOLU S TĚMI, KTERÉ NEJSOU K TÉMATU) BUDU MAZAT!!!


Dobré ráno čtenáři,
je zbytečné se tu rozepisovat o tom, že v naší zemi právě teď probíhají prezidentské volby, neboť každý kdo není hluchý, slepý či nesvéprávný, o nich nejspíš minimálně jednou slyšel. Není se čemu divit, jde o významnou událost, která zřejmě vstoupí do dějin (minimálně tím, že si poprvé volí prezidenta přímo občané).

V posledních dnech jsem zaslechla různé protichůdné názory, ať již na kandidáty či na volby jako takové. Věty ve znění ''Kdyby mohly volby něco změnit, byly by dávno zakázané.'' či ''Já bych volit šel, ale ono není koho.'' případně ''A co změní jeden hlas?'' jsou hloupé. Mnozí občané v nich hledají určitý alibismus, ale proč? Je opravdu tak těžké jít hodit svůj hlas do volební urny?

Nejsem příznivec žádné konkrétní strany a klidně se přiznám i k tomu, že v různých volbách volím různé politické strany. Důvod je ve své podstatě jednoduchý - jiná politika vám vyhovuje jako studentovi, jiná coby osobě samostatně výdělečně činné a něco rozdílného budete požadovat v pozici zaměstnance či jako matka na mateřské dovolené. Je dobré si však uvědomit, že když už mám možnost volby, měl bych ji využít. Stejně tak není od věci sundat z očí nejen růžové, ale i černé brýle a pochopit, že politický systém může být jakýkoliv, nicméně NIKDY NEMŮŽE VYHOVOVAT VŠEM!

Co se týče jednotlivých kandidátů na post prezidenta i já mám svůj názor. Franze bych nevolila, nikoliv proto, že je potetovaný, nicméně člověk, který se nikdy nepohyboval ve vyšší politice by neměl kandidovat na příčku ze všech nejvyšší. Schwarzenberg se mi nezamlouvá svými postoji, politickými názory a navíc mu mnohdy není ani pořádně rozumět (prezident by měl umět mluvit). Paní Fischerová je příliš slabým článkem a připadá mi jako snadno zmanipulovatelná figurka, navíc některé věci nedokáže zhodnotit v reálném světle. Dientsbier má vesměs rozumné názory v diskuzích, ovšem pokud ony diskuze sledujete pravidelně, zjistíte, že ani pořádně netušíte, co se od něj dá či nedá čekat...

Nebudu se vyjadřovat ke všem kandidátům, předchozí odstavec slouží víceméně jako příklad mého osobního postoje. Docela pečlivě jsem se snažila sledovat předvolební scénu, diskuze i rozhovory a klidně mě teď ukamenujte - nejvíc ze všech je mi blízký svým vystupováním Jan Fischer. V jedné debatě se ani nesnažil popírat své předchozí politické působení z čistě kariéristických důvodů (no, aspoň se tím netají a dělá, že hraje férově - což v politice moc nejde, ale na lidi to může docela dobře zapůsobit).

Je mi docela smutno z té nechuti lidu, kdy se hromada z nich předem distancuje a volit nepůjde. Bohužel jde zpravidla o ty, kteří potom nejvíc nadávají na vládu, systém a veškeré politické dění. Kdo nebyl u voleb, nechť mlčí, neboť nejít k volbám, je ostuda. Ono je sice hezké vědět, že ''nejde volit nikdo z rodiny ani přátel, tak proč bych měl jít volit já?'' a že ''jeden hlas nic nezmění,'' jenže napadlo někdy někoho z těchto spoluobčanů, co by se stalo, kdyby všichni ti, kteří volit nejdou, najednou volit šli a dali svůj hlas nové, dosud neznámé politické straně? Taková strana by pravěpodobně volby na plné čáře vyhrála a potom by možná nastal ten jimi vytoužený převrat...

Odmítám zde sobě i čtenářům cokoliv nalhávat, každý sám za sebe dobře ví, že dosáhnout stoprocentní účasti voličů, je hezká, leč utopistická myšlenka. Máte-li však možnost volby, nenechte za sebe rozhodovat druhé (řadíte se tím do stáda beznázorových oveček a prakticky tím popíráte schopnost vlastního rozhodnutí) a běžte ten lístek do volební urny hodit. Sama za sebe vám garantuji, že vám při tom ruka určitě neupadne...

Jak jsme si oddychli na kytarovkách...

11. ledna 2013 v 18:35 | HankaWilde |  Publicistika aneb, co mě zase zvedlo ze židle (BEZ CENZURY!!!)
(Akustická sestava We On The Moon)

Přátelé! Jsme ne(po)řádi, máme ve svých věcech zmatek a zasluhujeme pořádně kopnout do hlavy, zadku a dalších věhlasných částí našich redaktorských těl - a ideálně s rozběhem. Možná si říkáte, proč jsme k sobě tak kritičtí. Odpověď je jasná jako facka. Vloni 27. 12. jsme navštívili koncert a dnes (9. 1. 2013) teprve dokončujeme článek o našem kulturním vzdělávání se. Jsme skoro tak spolehliví jako naši politici, u nás je ovšem ten rozdíl, že nám to trvá, než dostojíme svých slov, nicméně jich aspoň dostojíme a snaha se cení, no ne?

(Klip Rattle Bucket - Return)

Měli jsme už dost pohádek, válení se před televizí i pohledu na vánoční stromeček, a co je v takovém případě ideální? Nevíte? My vám to prozradíme - ideální je, zašít se někam na koncert (ano, platí to pro období před Vánoci, po Vánocích a vůbec v průběhu celého ro(c)ku). Tak jsme se podívali ''co a kde'' a šli jsme do sebe nasávat tak trochu jinou atmosféru. Uznáváme, že se nám chození na koncerty vloni nějak podezřele zalíbilo, jenže všeho moc škodí, platí to i pro metal, a tak jsme vyrazili na tentokráte na koncert akustický.

(Zakažte mně už to focení se s kytaristama a baskytaristama - začíná to vypadat jak nějaká úchylka. Na fotce Jakub Hovorka - kytarista WOTM a Wildes)

Co se stane, když se setkají tři podobně znějící kapely, přičemž každá je stylově trochu jinde? Možná se domluví a uspořádají společný unplugged koncert. Nejinak tomu bylo v první mezisváteční den v Brně na Melodce. Po zaplacení symbolického vstupu (50 CZK) jste dostali možnost vyslechnout si naživo akustický set tří kapel, pokud jste nikdy neslyšeli koncert ''bez napětí'', doporučuji záznam Nirvany Unplugged in New York, ale to už trochu odbočuji...

(Klip Criminal Colection - Destroy The Fakes)

Nám byli do té doby z vystupujících kapel známí pouze We On The Moon, tak jsme se šli nechat překvapit tím, co nám nabídnou další dvě smečky. Překvapeni jsme byli a rozhodně v kladném smyslu slova. Jako první rozpoutali atmosféru kytarových tónu pop-punkoví Criminal Colection ze Vsetína. Ač je špatným zvykem, že první kapela nemívá pod pódiem plno, Criminal Colection tento mýtus vyvrátili levou zadní. Následně je vystřídali již zmínění We On The Moon. Ať už jdete na koncert kvůli jakékoliv kapele, obvykle docela dobře poznáte, který z vystupujících bandů je hlavním tahounem celé akce, což bylo dokonale vidět u druhé kapely, kdy byla pod stage prakticky hlava na hlavě. A pak, že na unplugged nikdo nechodí! Celý libozvučný večer uzavírali rock-crossoveroví borci z Brna, kteří si říkají Rattle Bucket.


(Klip We On The Moon - Paralyzed)

Protože nejsme ''žgrti,'' přikládáme klip od každé z výše vypsaných kapel, považujeme až za překvapivé, jak má každá z nich do budoucna dobře našlápnuto. Samozřejmě nikomu náš názor nenutíme, nicméně podle nás stojí všechny tři za více než jeden poslech. Skvěle, jen tak dál, pánové! Sami za sebe nepokrytecky přiznáváme, že jsme si akci na Melodce dosytosti užili.

Sejdeme se zase někde pod pódiem
zuřivý reportér Wildes

PS: Příště mě fakt nakopte, ať mně to netrvá tak dlouho :-). (Původně jsme tuto reportáž vydali 9. 1. 2013, nejspíš chyba v Matrixu)


Konec večírku chutnající po medu

9. ledna 2013 v 17:16 | HankaWilde |  18+ (o sexu, násilí...)


Otrávěně jsem za sebou zamknula dveře redakce a těšila se domů. Pravda, čekala mě cesta MHD přes půl města, ale potom byly přede mnou dva úžasné a hlavně volné dny. Miluju páteční odpoledne! Tedy pokud není zrovna před uzávěrkou, to potom víkend neznám. Někdo by mohl namítnout, že musí být ubíjející vracet se do bytu, kde na vás nikdo nečeká, jenže já budu radši žít sama než s chorobným žárlivcem, což byl případ mého posledního spolunocležníka. A taky se můžu rozvalovat v posteli tak, jak chci já sama a přizvat si do ní kohokoliv budu chtít. No dobře, občas nemůžu v noci spát, koukám do stropu a přeji si, aby vedle mě někdo zamilovaně oddychoval, ale pak si vzpomenu na kolegyně z redakce, jak nadávají na své muže, partnery i milence a ten mlžný opar se jak mávnutím kouzelného proutku rozplyne...

Sakra, výtah pořád ještě nejede, no nevadí, proběhnout se do pátého patra mně neuškodí, aspoň shodím pár kalorií a protáhnu si svaly, které mám z redakce permanentně ztuhlé. Taky bych se mohla poučit a nenosit lodičky, když vím, že opravit u nás v paneláku výtah trvá vždycky minimálně týden. Ne, já jsem prostě blbá, blbá, blbá... no a teď ještě najít klíče, počítám, že budou jako vždycky až na dně kabelky. Jednou se o mně budou příští generace učit v hodinách dějepisu jako o novém lidském druhu - tvoru hloupém a nepoučitelném.

Tak a jsem konečně doma! Kopnu lodičky někam do rohu a jdu si do koupelny napustit horkou vanu plnou úžasného levandulového oleje. Je to takový můj páteční rituál. Mezitím si nachystám župan, svleču se a rozpustím si vlasy. Nechám je, aby mi pohladily šíji a zlehka spadly přes lopatky. Dlaní si přejedu po bradavce, pokračuju na bříško a potom se jen tak symbolicky pohladím na místě přísně utajeném, musím se usmát, je to příjemné. Jdu do chodby, kde visí veliké zrcadlo. Uznávám, že nahá nevypadám vůbec zle, docela mě ten pohled vzruší, hladím si oběma rukama svá velká prsa, ale víc si netroufnu, představuji si, že to dělám úplně poprvé a každý dotek je pro mě cestou do neznáma, docela se tím nechávám unést, když v tom ,,jéééé, vana!!! Doufám, že nepřetekla!'' Nepřetekla, ale moc k tomu nechybělo.

Uvelebím se v horké koupeli, dlaň pravé ruky kopíruje linii bříška, boků a pokračuje na stehno. Levá mezitím láskyplně rozmazluje rty, přejíždím si po nich prstem, olizuju ho a chvilkami se do něj koušu. Potom se pravou dlaní vrátím o malý kousek výš a položím si ji do klína. Dotekem téměř motýlím si roztáhnu pysky a se sametovou hebkostí si po nich přejedu tam a zpět, občas se dotknu i toho nejcitlivějšího mikromísta, je to tak příjemné! Přivírám oči a cítím, že ke slastné tečce už mně mnoho nechybí. Vzrušeně dýchám... tři... dva... jedna... ''trrrr''!!! ,,Sakra! To snad ne! Zrovna teď mně musí někdo volat?!''

Neochotně vylezu z vany, stejně už mám po radosti z přicházejícího orgasmu, takže se zabalím do županu a jdu vyřídít hovor toho nelidy. Může být rád, že telefony ještě nemají funkci ''nakopat někomu během hovoru zadek.'' Hm, volá Adam - bývalej spolužák, co asi chce? ,,Ahoj Renáto, neruším?'' ,,No nazdar, řekněme, že teď už nerušíš, co potřebuješ?'' ,,Jen jsem se chtěl ujistit, že dneska dorazíš na tu moji akci k Žabímu oku, zatím je nás patnáct, pokud se potvrdíš, tak šestnáct a já bych tě tam moc rád viděl.'' ,,Počkej, to už je dneska? Jo, jo, to víš, že dorazím. Počítej se mnou, vezmu si taxík, abych to stíhala.'' Adam se na druhém konci telefonu rozesmál ,,tys byla vždycky skvělá, Renátko! Dobře, budu se na tebe těšit.'' No vida, takže místo klidného večera budu řádit na Adamových narozeninách. Ne, že by se mně chtělo, nicméně Adam je můj nejbližší přítel už od střední školy a ani po tom, co jsme odmaturovali, se naše cesty zcela nerozešly. Podívám se na hodiny a uznám, že je nejvyšší čas dát se trošku do kupy.

V Žabím oku už to docela žije, Adam mi drží místo vedle sebe. Připijeme si, popřeju mu i do dalších let mnoho zdaru a rozhlédnu se po okolních lidech, kromě Adama a dvou bývalých spolužáků, neznám nikoho. Snažím se bavit i tancovat, jenže se pořád nemůžu dostat do správné pařící nálady. Když zjistím, že se v mém případě situace nezmění ani po několika skleničkách tvrdého alkoholu, jdu za Adamem, slušně se mu omluvím a z akce zmizím.

Venku se nadechnu čerstvého vzduchu, zavolám si taxíka, který mě hodí domů a čekací dobu si zkracuji cigaretou. ,,Promiňte'', ozve se za mnou ,,můžu se svézt kousek cesty s vámi? Jedeme stejným směrem...'' ,,Ale jo.'' Lhostejně mávnu rukou. Očekávaný vůz přijíždí a my obě naskočíme na zadní sedadlo, diktuji adresu a až poté, co se auto rozjede, mi dochází, že moje spolujezdkyně žádnou adresu neřekla.

Cestou se dáme do řeči a mojí pozornosti neunikne, že se několikrát letmo dotkla mého stehna (že by náhoda?), pomalu jsme v cíli naší trasy a mě nenapadne nic lepšího, než ji pozvat ke mně do bytu na skleničku. Neodmítla. Myslím, že tuší, co mám za lubem, přitom já sama přestávám rozumět úplně všemu.

Líbí se mi muži, tak proč jsem se rozhodla svést tu drobnou brunetku? Nebo snad ona svádí mě? Stoupáme po temném schodišti směrem k mému bytu, v jednom mezipatře se zastavím a políbím ji. Políbím ji něžně, jako bych se snad bála, že ji tím polibkem spálím a přitom tak vášnivě, že zem pode mnou se nejspíš zhoupla. Odemknu dveře a v duchu si říkám, že jsem si taky mohla v bytě uklidit, jenže - kdo by to byl tušil, jak se události dnes v noci vyvrbí?

Pomalu se odploužíme na sedačku v obýváku a pod vlnou polibků si Natálie lehne na záda. Jemně se od ní odtáhnu a podívám se jí do očí ,,víš, ještě nikdy jsem neměla zkušenost tohoto rázu...'' Natálka se jen usměje. ,,Renátko, neboj se toho, uvolni se a poddej se tomu.'' Pomalu jí sundávám tričko a následně i podprsenku, kochám se pohledem na její maličké poprsí, mazlím se s ním a polibky přecházím na její dokonale ploché bříško. Kroužím jí kolem pupíku jazykem, zvědavost a neskutečné vzrušení mě nutí pokračovat. Pomocí zubů jí rozepínám knoflík u kalhot, líbám a olizuju její útlé boky a paralelně s tím vším ji zbavuji vlhkých krajkových kalhotek, její úhledně opečovávaná zahrádka nadpozemské rozkoše čeká jen a jen na mě. Na mě a na dotyk mého jazyka. Na vteřinu se zastavím, přece jen - ještě nikdy jsem ženský klín neochutnala. Opatrně si líznu, Natálie sebou nepatrně škubne a pohladí mě po vlasech. Pusou, rty i jazykem dělám malé kroužky, střídám to s kolmým olizováním nahoru a dolů. Natálka pod velením mé ústní práce jen slastně vzdychá. Je tak sladká! Opravdu - chutná trochu jako med. Zkusím do ní zasunout prst, po chvilce přidám druhý a moje malá uličnice sebou začne cukat jako u vytržení. Nikdy jsem neviděla tak báječnou podívanou. Pokud by mi někdy přímo před očima rozkvetla orchidej, nemohlo by se to zdaleka rovnat tomuto pohledu. Sotva Natka popadne dech, tak se posadí ,,a teď já tobě, Renátko.'' Neprotestuji a ani nechci. Zažívám nejfantastičtější sexuální zkušenost svého života.

Ráno, když se vzbudím, Natálka ještě spí. Jdu nám do kuchyně uvařit kávu. Nepřemýšlím nad tím, zda mezi námi bude trapné ticho nebo bude mít náš noční románek pokračování. Nemám chuť řešit, jestli se zdrží nebo zmizí rychleji, než se stihne nasnídat. Možná jsem zvyklá přemýšlet za druhé, možná jsem dospělá a zodpovědná, ale dnes se mi přemýšlet nechce. Nebo alespoň teď ne. Dveře obývacího pokoje se pomalu otevřely, Natálie se právě probírala...

Byl tak dokonalej...

5. ledna 2013 v 17:03 | HankaWilde |  18+ (o sexu, násilí...)



,,Všichni chlapi jsou tupci, pamatuj, moje drahá, všichni! A na to se napijem!'' Ruth jen zavrtěla hlavou, s úsměvem si povzdechla a nalila Lee dalšího panáka. Znala už její aféry, přestřelky a následné nadávání na mužské pokolení, skoro nazpaměť. ,,A co ten poslední? Ten vypadal docela solidně...'' ,,Pfff... ten? Ten, co myslím? Tak ten chudáček věčně nemá čas. No, když nemá, tak nemá,'' Lee si dala pořádně záležet na tom, aby hezky v jejím hlase vyzněla ironie i pohrdání nad ''tím neřádem.'' ,,Já ti říkám, že jsem s mužskýma definitivně skončila. De - fi - ni - ti - vně!'' ,,Nechci ti nic říkat Lee, ale myslím, že ti právě volá ten tvůj neřád...''

,,Co, co, kde? Ukaž, naval, aspoň mu od plic řeknu svoje.'' Ruth jí podala telefon. ,,Tak poslouchej, ty věčně vytíženej chudáku... cože? Vážně? No počkej... tím se ovšem mnohé vysvětluje... cože? Dneska večer?... Jestli mám čas... no nevím... za hodinu? U tebe... hmm... hmmm... dobře budu tam. Taky posílám pusu a už se na tebe těším...'' Ruth za barem jen zvedla tázavě obočí. ,,Lee, nechceš snad říct, že sis právě s ''tím neřádem'' domluvila rande?! Najednou to není neřád?'' Lee se šťastně zasmála. ,,Prej neřád! Haha, ale kdeže, naopak, je úžasnej!'' ,,Aha, a víš, že ani ne deset minut zpátky jsi se dušovala, že už tě nezajímá?'' ,,Jo, ale všechno mně vysvětlil a vůbec... to ty nemůžeš pochopit,'' nahnula se k Ruth a dala jí mlaskavou pusu na tvář. ,,No a teď už bych měla letět, víš, jak to teď večer jezdí potrhle'' dala Ruth ještě jednu lícní a usmála se ,,tak ahoj, zítra ti zavolám.'' Ruth už jen viděla, jak se za Lee zavírají dveře...

Nervózně stiskla zvonek jeho bytu, přemýšlela jak dlouho se neviděli. Měsíc snad? Otevřel dveře a ve tváři měl ten svůj úšklebek, který ji na něm od prvního setkání fascinoval. ,,Přesná jako vždycky, tak se mně to líbí.'' ,,Víš vůbec jaks...'' ani nestihla dokončit větu, přitáhnul si ji k sobě a políbil ji tak, až se pod ní zhoupla zem. ,,Ach, ještě, prosím...''

Odvedl ji do pokoje a čekal, že veškerou iniciativu převezme on sám, pravda - zatím spolu ještě nespali. ,,Prosím, vezmi si mě, teď, hned, potřebuji tě, moc, moc!'' vzdychala mezi polibky. Zadýchaně se odtáhla, svlékla si košili a poskytla mu pohled na svá nadpozemská ňadra, jazykem jí obkroužil ztvrdlé bradavky. Něžně ho povalila na postel, klekla si nad něho, sáhla mu do rozkroku, aby si užila pocit z jeho vzrušení. Nemohla se nabažit představy, že má nad ním moc! Dlouhé vlasy mu volně padaly kolem ramen a Lee se ho chtěla nasytit celého. Jak je mladý, krásný, štíhlý a přitom pevný a do toho celý nedočkavý. Nedočkavý na ni a na okamžik, kdy si ho tvrdě osedlá! Stáhla mu veškeré ošacení, které jí připadalo zbytečné a odhodlaně se nabodla svým vlhkým chrámem slasti na jeho majestátně tvrdý klacek. Zajel do ní tak hladce! Zkušeně se houpala v bocích a přirážela jak kdyby šlo o poslední sexuální zkušenost, které se jí s ním kdy dostane, přičemž jejich synchronizované vzdechy tužeb nabíraly na intenzitě. Těsně před tím, než byl hotov, ji položil na záda a vzápětí jí zkropil její roztoužený obličej. ,,Aaaach, jsi taaak dokonalej! Do - ko - na - lej!''

Budík zvonil, aniž by se ho o to někdo prosil. Lee se překulila z jednoho boku na druhý a zamáčkla ho. V kalhotkách měla totální vlhko, automaticky si sáhla mezi nohy a zmateně se posadila na posteli. ,,Sakra, přece není možný, že tohle byl jen sen?!''...



Silvestr a předsevzetí

2. ledna 2013 v 21:32 | HankaWilde |  Nezařazeno (stylově se to nehodilo do žádné z rubrik)


Na úvod bych ráda napsala to, že Silvestr není můj oblíbený den. Důvod je vcelku prostý - chodím pařit v průběhu roku a poslední den v roce bych radši uvítala klid a možnost vytvořit kvalitní a pevný plán pro rok nadcházející. Těch důvodů se najde v mém případě povícero. Obvykle mám kolem sebe tollik schopných lidí, že se nezvládáme dohodnout kde a jak oslavíme končící rok, čímž se defakto odkazujeme k abnormálnímu popíjení doprovázeném nějakou rádoby vtipnou televizní estrádou, chybí nám už jen chlupaté trepky a dojem by byl opravdu geniální.
Dalším mým důvodem, proč mě tento den nechává poměrně chladnou, je to, že mě nikdy nebralo tzv. ''povinné slavení.'' K tomu všemu bych připočítala menší zamyšlení se nad tím, že budu za pět dnů zase o rok starší, sáhnutí si do svědomí a propad skepsi, protože si řeknu, že jsem zase nebyla tak dobrým člověkem, jak jsem chtěla být a celé to uzavírají dojatí a přiopilí lidé, kteří si celý rok nemohli přijít na jméno, nicméně pod vlivem několika panáků různých destilátů teď spolu stojí na kdesi na náměstí a v záři různé zábavní pyrotechniky, mají najednou pocit, že všechny hříchy jsou smazány (rok přece skončil, ne?) a objímají se spolu jako nerozluční přátelé. Ruku na srdce - není to pokrytecké?
S přibývajícím alkoholem v krvi si zpravidla dodáváme všichni kuráže a pod lehkým sociálním nátlakem si společně s přáteli dáme hromadu předsevzetí, která porušíme hned za pár hodin, protože zastřízliva bysme takovou věc z pusy nevypustili.
I já si dala předsevzetí a nejsem troškař, dala jsem si jich několik, patří mezi ně i to nejčastější, tedy přestat kouřit. A nepokrytecky přiznám, že u mě bylo porušeno hned po tom, co jsem po silvestrovské noci vstala. Navíc jsem slíbila, že nebudu mluvit sprostě... Když jsem se prvního ledna ráčila probrat z polodeliria, zapálila jsem si cigaretu a řekla něco na způsob ''no do pr..le, to byl zase mejdan!'' Aha! A pak, že předsevzetí...
Nicméně jsem optimista a věřím pořád tomu, že během ledna začnu všechno poctivě dodržovat. A taky si myslím, že porušení novoročního slibu po proflámované předchozí noci by se ani jako porušení nemělo brát.
A co vy, jak jste slavili a uvítali začátek roku?

NAŠE VIRTUÁLNÍ MIKROREDAKCE TÍMTO SRDEČNĚ DĚKUJE VŠEM SVÝM ČTENÁŘŮM ZA PŘÍZEŇ V MINULÉM ROCE A PŘEJE MNOHO ZDARU A ÚSPĚCHŮ V ROCE NOVÉM.