Červenec 2012

Dopis na rozloučenou

11. července 2012 v 0:40 | HankaWilde |  Depresivní

10. červenec 2012

Drazí mí,
dlouho jsem přemýšlela zda se vydat na cestu, ze které není možnost vrátit se. Vím, že Vás moje rozhodnutí ukončit život šokuje, proto po sobě zanechávám tento list, který je určen především mojí mamince, ale také dalším členům rodiny, přátelům, známým a všem, u kterých se naše cesty někdy střetly a nějakým způsobem ovlivnily další chod v našich životech. Pokud budu sentimentální a místy lehce sarkastická, tak si to, prosím, neberte příliš osobně, však víte, že tyto vlastnosti šly se mnou ruku v ruce...

V první řadě bych se ráda omluvila všem, které zpráva o mém dobrovolném odchodu na věčnost nějakým způsobem zasáhla. Neplačte, prosím, život mi tím stejně nevrátíte a já bych si stejně nepřála, aby byl kvůli mně někdo smutný.

Můj život byl skvělý a žila jsem ho ráda. Vyrostla jsem v milující rodině a i v dospělosti jsem měla s oběma rodiči takřka ukázkové vztahy. Chodila jsem s taťkou na pivo, s mamkou na kafe a panovala mezi námi vzájemná pohoda a důvěra. Byli mi nejlepšími rodiči, jakými mohli být. I na sestru mám krásné vzpomínky. V květnu tohoto roku se jí narodil nádherný syn a my dvě jsme si díky tomu k sobě našly definitivní cestu a věděly jsme, že budeme klidně jedna za druhou dýchat, bude-li to nutné.

Možná je na místě napsat, že jsem netrpěla žádnou nevyléčitelnou ani těžkou nemocí. Nic mě nebolelo a dokonce i deprese, kterými jsem na přelomu loňského a letošního roku trpěla, byly už nějakou dobu zažehnány.

Vzala jsem svoje rozhodnutí jako fakt, že každý má právo svůj život ukončit. Je to sice sobecký krok, ale toto právo Vám nikdo upřít nemůže.Život jako takový pro mě rozhodně neztratil význam, jen mě přestal bavit žít.

Byly přede mnou světlé zítřky a možnost skvělé budoucnosti, ale něco uvnitř mě o to nestálo. Byl to hlas mého srdce a já jsem se rozhodla ho vyslyšet. Můj život byl konzumní, spontánní, ale ve svém důsledku - nikam pořádně nevedl. Už mě nenaplňovala možnost hnát se za dosažením cílů a stavět si před sebe neustále nové. Mohla jsem to všechno změnit, ale byla jsem přespříliš pohodlný tvor, a proto pro mě bylo snadnější úplně rezignovat.

Hlavou se mi honily myšlenky, zda sebevražda bolí, chtěla jsem umřít hezky, rychle a hlavně bezbolestně. Dospěla jsem k závěru, že nejrychlejším krokem je prostřelit si patro v puse. Jen stačí stisknout spoušť (to bude nejtěžší, možná se mi budou třást ruce), ozve se výstřel a v ten stejný okamžik vyletí z hlavně náboj. Jeden náboj a bude po všem - po snech, trápeních a především po třiadvaceti letech pohodového života.

Ráda bych ještě něco napsala, ale bojím se, že bych se dostala až moc hluboce ke vzpomínkám a to já nechci. Není čas ztrácet čas.

Vy, kteří pláčete, osušte své slzy, vzpomeňte si na něco hezkého, co jsme společně zažili a pokuste se usmát, šlo čistě o moji svobodnou volbu.

Měla jsem Vás ráda.

Sbohem, jednou se tam nahoře potkáme.

S láskou Vaše
HANKA WILDE



*Neberte ho prosím vážně. Šlo o experiment s kamarádem - zajímalo nás, co se člověku, který píše dopis na rozloučenou, honí hlavou.
Jde o neuvěřitelně silné a výjmečné vzpomínky, každopádně ani jeden z nás se v nejbližších dnech nechystá umřít.