Červen 2012

Jen si tak trochu šuknout (Nothing else matters)

6. června 2012 v 6:15 | HankaWilde |  Nezařazeno (stylově se to nehodilo do žádné z rubrik)

,,Kreténe, hajzle, přizdisráči!!! Vypadni z mýho života! Jo, počkej, ještě kufr!'' Vzala do ruky jeho kufr a hodila ho po něm tak, že sotva stačil uhnout. Uskočil stranou, potom zvedl onen kufr z příjezdové cesty. Pokrčil rezignovaně ramenama, ještě než odešel, stihl na ni vychrlit několik přisprostlých nadávek. ,,Děvka!!!'' Ulevil si a plivnul na zem směrem k místu, kde ještě před chvilkou stála. Pak se otočil a pomalu se odšourával z jejího života tak, jak si to přála.
Lenka ležela na posteli a zuřivě zapisovala do deníku dnešní dramatický rozchod, slzy rozpíjely inkoust, ale něco v ní křičelo, že se z toho musí vypsat. V hlavě rekapitulovala jejich vztah. Nikdy jí neřekl, že ji miluje, pořád ji srovnával se svými bývalými partnerkami, občas dostala pár facek, nikdy ji v ničem nepodpořil a všechno, co udělala bylo jen špatně. Takhle vypadá první láska? Pokud ano, tak už teď dostávala kopřivku při představě, že by někdy měla zažít další lásku...
Říká se, že čas otupí všechny rány, někdy to možná trvá delší dobu, ale citům se nedá vyhýbat navždy. Z Lenky se během tří let, co (víceméně dobrovolně) zůstala bez partnera, stala úplně jiná žena - vtipná, ambiciózní, hezčí, sebevědomá, a taky pěkně odmítavá. Rány na duši po bývalém se zahojily a jí pomalu docházelo, že má ve svém srdci hromadu volného místa, které by ráda někomu dala. Začínala chápat, že přátelé či sex na jednu noc jí prostě partnera nenahradí...
Dny splývaly jeden s druhým do jakési jednobarevné mozaiky monotónnosti. Toho večera seděla znuděně ve svém oblíbeném baru, labužnicky potahovala z cigarety, popíjela Bacardi a kriticky si pohledem měřila všechny kolem. ''Samá ztroskotalá existence,'' proletělo jí hlavou.
Měla pocit, že ty trapně vyhořelé blbečky přitahuje jak magnet, dneska už odmítla tři pozvánky na skleničku od těch ubožáků, co brázdili bar. Jistě, pozvánka na skleničku je možná nezávazná nabídka, ale proč by se nechávala zvát? Je nezávislá! Zaplatila svoje čtyři panáky a chystala se odejít. U věšáku, na němž jí visel kabát, ji někdo zastavil. Byl to mladý muž s veselou jiskrou v očích. ,,Škoda, že už odcházíte, mladá dámo, celý večer jsme s přáteli přemýšleli, který z nás za vámi půjde, abysme vás pozvali za námi popít. Nemějte obavu, po tom, co jsme viděli, jak všechny odmítáte, tak nepočítáme s tím, že byste přijala.'' Musela si přiznat, že pokud šlo o pozvání, tak to bylo docela rafinované. Pověsila kabát zpátky. ,,Máte-li zájem a za předpokladu, že šlo o pozvání, tak vaši nabídku přijmu.'' ,,V tom případě bych se vám nejpíš měl představit. Ondřej, těší mě.'' ,,Lenka, potěšení je na mé straně.''
Přisedla si za Ondřejem a jeho přáteli, kteří se jí taktéž představili. Všichni čtyři byli sympatičtí, ale ten jeden, který ji pohledem propaloval přes brýle blankytně modrýma očima, ji připravoval o řeč. Musí, ale opravdu MUSÍ ho dostat do postele. Jen sex, nic víc, ráno ho vypakuje z bytu stejně, jako všechny před ním... Nahnula se směrem k němu, chytila ho zlehka za límec košile a dýchla mu na krk - ,,dneska v noci tě chci mít v posteli, chci si s tebou šuknout, o nic víc nestojím, jestli chceš, pojď se mnou.'' Zatvářil se maličko zmateně, pak přikývl, vtisknul svou dlaň do její a pomalu s ní odkráčel směrem do jejího bytu.
Sotva za nimi zaklaply dveře, šťouchla do něj až zavrávoral. Zneužila svojí přesily, vášnivě ho políbila a jala se rozepínat mu košili. Nebránil se. Jazykem mu přejížděla po krku, bradavkách a pupíku. ,,Ošukej mě, Zdeňku, teď a tady, prosím,'' žadonila jak malé dítě, které doufá, že mu koupíte lízátko. Její vášeň ho srážela na kolena. Souložil s ní tak, jak si přála. Dravě, toužebně, vášnivě. Když bylo po všem, vážně se na ni podíval. ,,Škoda, že šlo jen o soulož, rád se s ženou miluji.'' ,,Promiň, ale já jsem naučená s každým jen šukat.'' Beze slova se oblékl a odešel. Seděla zmateně na posteli a přemýšlela nad jeho poslední větou. ,,Já husa jsem si na něho nevzala ani kontakt! Sakra, sakra, sakra!!!'' Ještě dlouho po jeho odchodu nedokázala usnout, koukala do stropu a v hlavě se jí honila hromada myšlenek. Škoda, že už ho nejspíš nikdy neuvidí.
Druhý den v práci si připadala jak otupělá, a celý další týden taky. Dny ubíhaly a vzpomínky na Zdeňka pozvolna bledly, a dost možná, že by vybledly úplně, kdyby tehdy nezůstal u ní podlaze ležet jeho pásek, vzhledem k tomu, že na Zdeňka neměla žádný kontakt, zastrčila pásek do svých riflí a nosila ho jako vzácný artefakt připomínající opravdovost té krásné chvíle z doby minulé.
Některé příběhy jako by psal sám život.
Uteklo několik týdnů.
Stála před zrcadlem a pečlivě vybírala vázanku, která jí bude nejlépe sedět ke zbytku oblečení. Nakonec zvolila neutrální černou s šikmým bílým pruhem. Běžně se tak neoblékala, ale dnes ji čekalo nějaké jednání s úřady, a to se vždycky vyplatí vypadat jako slušnost sama.
Ač vstávala o hodinu dřív, zase měla problém stihnout šalinu. Jak na potvoru jí ujela přímo před nosem a další jela za patnáct minut. Paráda! Nesnášela čekání, proto svižně vykročila směrem k úřadu, podle jejich výpočtů by mohla počkat o tři zastávky dál, sice se to rovnalo sprintu v lodičkách, ale co by pro úspěšné jednání neudělala?!
Prosvištěla kolem budovy, kde sídlil soud, následně kolem kostela, počkala na přechodu na zelenou a rozběhla se směrem k univerzitě... ''ŽUUUCH!'' ,,Sakra, dávej pozor, kam koukáš, teď se mně vysypal celej šanon!'' Zvedla oči a chtěla ze sebe vysoukat omluvu... pečlivě se podívala na mladíka, kterého v samé rychlosti srazila k zemi. ,,Zdeňku?!'' ,,Lenko? Co ty tady? To je náhoda, já už jsem se bál, že tě nikdy neuvidím.'' ,,Zdeni, promiň, ale spěchám na úřad. Ráda jsem tě viděla...'' ,,Leni, končím dneska ve škole o půl čtvrté, nechceš se potom sejít?'' ,,No, vlastně, proč ne? Víš co, o půl čtvrté tady na tebe počkám.'' Skvělé, do té doby si stihne zajet domů, osprchuje se a obleče si něco pohodlnějšího.
Ve smluvenou dobu se potkali u školy. Mlčky ji vzal za ruku a šli se projít na Petrov, měla to tam ráda, milovala výhled na Brno i pocit nadřazenosti, vždy, když tam stála. Chvilku tam tiše stáli, pak ji pohladil po vlasech a jemně ji políbil. Nebránila se, úplně se mu odevzdala. Toužila po něm tělem i duší, každá buňka v ní nadšeně tančila vzrušením, když ji líbal všude po těle. Zdálo se, že dokonale ví, jak jí zařídit nadpozemskou rozkoš. Nikam nespěchal, naopak, dával si docela na čas. Byl nepopsatelně něžný, tak strašně dokonalý jak nikdo před ním. Milimetr po milimetru do ní pronikal, jako by se snad bál, aby ji to nebolelo. Skoro omdlévala ve slastné explozi orgasmu...
Leželi vedle sebe, usmívali se jeden na druhého, oddechovali a naplno si užívali doznívající tóny toho, co před chvíli zažili. Hlavou se jí honily myšlenky, že toto byl první pořádný sex, tedy ne sex, ale milování se. Duševně dnes zažila svoje poprvé a na ničem jiném jí právě teď nezáleželo...