Cit pro Tvoji poslední etudu

26. května 2012 v 4:50 | HankaWilde |  Ze života
Věnováno nejlepšímu z nejlepších

Bylo sychravé páteční odpoledne, líně jsem si užívala vycházku u úzké řeky a fascinovaně pozorovala staré domy na druhém břehu. Vystoupala jsem na polorozpadlý mostek, vzala jsem do ruky malý kamínek a zkusila jím hodit žabku. Jen se bez zájmu rozplácl ve vodě.
Nebe zšedlo, spíše zčernalo a začalo prudce pršet. Bez přemýšlení jsem se rozběhla směrem k těm starým domům. Potřebovala jsem se někde schovat. Zaklepala jsem na dveře prvního - žádná reakce - stiskla jsem mosaznou kliku a kupodivu bylo odemčeno. Dům vypadal opuštěně, ale rozhodně ne nepřátelsky. Celý jsem ho prošla, po majiteli ani stopa. Všimla jsem si, že většina oken je vymlácených a všude odezvzdaně leží spousta prachu.
Za jedněmi dveřmi se nacházelo kamenné schodiště. Odvážně jsem po něm vystoupala až do podkroví. Ve staré střeše chybělo několik tašek, takže sem místy zatékalo, v rohu stál stařičký klavír. Zvedla jsem víko a oprášila klapky, zkusila jsem opatrně zahrát pár tónů, k mému údivu nebyl ani moc rozladěný.
Posadila jsem se na starou židli, odkopla své drahé lodičky někam v dál a začala jsem hrát. Co na tom, že jsem nikdy předtím na klavír nehrála. Dnes jsem hrála srdcem, jen a jen pro Tebe. Zavřela jsem oči a nechala prsty tančit po klapkách. Nikdy bych netušila, že to půjde tak zlehka. Ve své mysli jsem měla dokonalý obraz Tebe z dob, kdy jsem Tě milovala. Hrála jsem sólo pro Tvé světlé vlasy, pro modrošedé oči i pro Tvé něžné ruce. Vystřihovala jsem mistrovské etudy za vášeň, něhu a lásku. Komponovala jsem inspirovaná naším prvním polibkem, večery prosycenými nadpozemským milováním, smíchem i společnými slzami.
Vím, že jsi tehdy za mnou stál a vedl mi ruce, možná proto se mi hrálo tak lehce. Jak zvláštní, klavír jsi vždycky bytostně nesnášel.
Ruce se zastavily, zvedla jsem hlavu a podvědomí mě donutilo otevřít oči. Připadala jsem si jak probuzená z nádherného snu. Podívala jsem se děravou střechou na oblohu.
Bylo to dešti...

Na další den jsem šla opět k řece, doufala jsem, že i dnes bude pršet, abych měla důvod schovat se ve starém domě. Nebe bylo bez jediného mráčku, slunce mě hřálo příjemně do zátylku a po starém domu nebylo ani vidu ani slechu... jako by se do země propadnul...


 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Krasivija Krasivija | Web | 5. června 2012 v 18:24 | Reagovat

To je krásně napsané. Tohle se ti opravdu stalo?

2 Wildes Wildes | E-mail | Web | 5. června 2012 v 20:18 | Reagovat

[1]: Děkuji za hezký komentář. Asi tě zklamu, nestalo, potřebovala jsem se vypsat z citů k jednomu člověku a navíc miluji klavír, tak jsem to nějak zkusila zakomponovat do sebe...

3 Pí-Tý Pí-Tý | 1. října 2012 v 16:34 | Reagovat

Moc hezky napsané :-)

4 Wildes/Nezmar Wildes/Nezmar | E-mail | Web | 1. října 2012 v 21:57 | Reagovat

[3]: Děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama