Květen 2012

Cit pro Tvoji poslední etudu

26. května 2012 v 4:50 | HankaWilde |  Ze života
Věnováno nejlepšímu z nejlepších

Bylo sychravé páteční odpoledne, líně jsem si užívala vycházku u úzké řeky a fascinovaně pozorovala staré domy na druhém břehu. Vystoupala jsem na polorozpadlý mostek, vzala jsem do ruky malý kamínek a zkusila jím hodit žabku. Jen se bez zájmu rozplácl ve vodě.
Nebe zšedlo, spíše zčernalo a začalo prudce pršet. Bez přemýšlení jsem se rozběhla směrem k těm starým domům. Potřebovala jsem se někde schovat. Zaklepala jsem na dveře prvního - žádná reakce - stiskla jsem mosaznou kliku a kupodivu bylo odemčeno. Dům vypadal opuštěně, ale rozhodně ne nepřátelsky. Celý jsem ho prošla, po majiteli ani stopa. Všimla jsem si, že většina oken je vymlácených a všude odezvzdaně leží spousta prachu.
Za jedněmi dveřmi se nacházelo kamenné schodiště. Odvážně jsem po něm vystoupala až do podkroví. Ve staré střeše chybělo několik tašek, takže sem místy zatékalo, v rohu stál stařičký klavír. Zvedla jsem víko a oprášila klapky, zkusila jsem opatrně zahrát pár tónů, k mému údivu nebyl ani moc rozladěný.
Posadila jsem se na starou židli, odkopla své drahé lodičky někam v dál a začala jsem hrát. Co na tom, že jsem nikdy předtím na klavír nehrála. Dnes jsem hrála srdcem, jen a jen pro Tebe. Zavřela jsem oči a nechala prsty tančit po klapkách. Nikdy bych netušila, že to půjde tak zlehka. Ve své mysli jsem měla dokonalý obraz Tebe z dob, kdy jsem Tě milovala. Hrála jsem sólo pro Tvé světlé vlasy, pro modrošedé oči i pro Tvé něžné ruce. Vystřihovala jsem mistrovské etudy za vášeň, něhu a lásku. Komponovala jsem inspirovaná naším prvním polibkem, večery prosycenými nadpozemským milováním, smíchem i společnými slzami.
Vím, že jsi tehdy za mnou stál a vedl mi ruce, možná proto se mi hrálo tak lehce. Jak zvláštní, klavír jsi vždycky bytostně nesnášel.
Ruce se zastavily, zvedla jsem hlavu a podvědomí mě donutilo otevřít oči. Připadala jsem si jak probuzená z nádherného snu. Podívala jsem se děravou střechou na oblohu.
Bylo to dešti...

Na další den jsem šla opět k řece, doufala jsem, že i dnes bude pršet, abych měla důvod schovat se ve starém domě. Nebe bylo bez jediného mráčku, slunce mě hřálo příjemně do zátylku a po starém domu nebylo ani vidu ani slechu... jako by se do země propadnul...



Drsnej rock... kdopak to z nás ocení?

25. května 2012 v 18:50 | HankaWilde |  Publicistika aneb, co mě zase zvedlo ze židle (BEZ CENZURY!!!)
Tento článek vznikl po včerejším youtube večeru s mojí kamarádkou, kdy jsme se předháněly, kdo najde největší příšernost ve vodách naší popmusic.


V řadě za sebou tři telátka jdou, ťápají si v blátě cestou - necestou, talent nemají, showbusiness neznají, ujal se jich Míša David, a tak vesele si zpívají... třeba Drsnej rock.

Tak to asi tak na úvod. Možná si říkáte, proč, taková nelichotivá předělávka Tří čuníků a na koho je vůbec mířená? Máte - li založený profil na některé ze sociálních sítí, pravděpodobně vám neunikla existence hudebního projektu (ale popravdě - je to vážně hudební projekt??? ehm) LuŠtěLa, pokud náhodou o budoucích zlatých slavicích čtete poprvé, nevěšte hlavu - dole máte odkazy na (POZOR!) ne jeden, ale rovnou na dva jejich klipy, abyste z té parády taky něco měli.

V prvím klipu se nám děvčata představují jako drsné rockerky, tenhle paskvil začíná drsným ''hej, hej, hej'' a v jeden moment dokonce jedna ze slečen ukáže vztyčený prostředníček (ach, konečně vím, proč jsem se nikdy neprohlásila za drsnou rockerku, ale začnu je napodobovat a budu taky velká rockerka). Ovšem na konci tříminutového mučení slečny pějí, že ''zazpívají rock ve svém pojetí,'' což možná vysvětluje, proč ti, kteří někdy slyšeli OPRAVDU ROCKOVOU KAPELU, nepochopili drsnost, tvrdost a údernost tohoto rockování. Ale jinak jde o vcelku zdařilou reklamu na pánský magazín Maxim :-).

Věřím, že oči i srdce pedofilů zajásají, zejména v momentě, kdy jedna z dívek v druhém odkazu zpívá o tom, že jí je sice čtrnáct, ale že neměla zatím žádnýýýýýhoooo klukáááááá, a proto jí srdceeee puká.

Doba, kdy se cesta ke slávě musela tvrdě vydobýt, je již dávno v propadlišti dějin, dneska stačí chtít být populární a je prakticky fuk, jak se vám to podaří, vždyť i špatná reklama je reklama a hlavní je, že se o vás bude mluvit a psát. Navíc, máte-li bohatýho tatínka, tak není problém se do showbusinessu dostat, papínek vytáhne zlatou kartu, podmázne hezkou finanční injekcí nějakého místního hitmakera a zbytek už příjde sám.

No ovšem ruku na srdce vážení - kdopak to z nás ocení? (Já tedy rozhodně ne!)

Jo... a tati, vytáhni už tu zlatou kreditku a jdi podplácet, právě jsem se rozhodla, že budu drsná rocková zpěvačka, tak šup šup.

A teď už ty slíbené odkazy (doporučuju dát si před tím panáka něčeho ostrýho)

Opravdu hodně drsnej rock!


A toto už je klasika těchto mladých pěvkyň!

Když mě opouštíš má lásko

17. května 2012 v 15:51 | HankaWilde |  Poezie aneb občas si tak trochu veršuju :)
Zapálil jsem svíci v noci temné
ztracen v citu
snad vítr mi plamen její neuhasí

Sahal jsem do snů a dotýkal se hvězd
na líci slza zmírá
V paměti ztracená symfonie lásky naší

Pozvolna dohrával za lásku requiem
v myšlenkách ponurých
a do tmy výkřik podlomen zoufalstvím

...



Mé milé srdce, přestaň mě bolet, počkej si s tím na infarkt.... Díky

14. května 2012 v 14:00 | HankaWilde |  Depresivní
Drahý ...,
zas na Tebe myslím, stejně jako jsem myslela včera, stejně, jako na Tebe budu myslet zítra. Klasická situace, kdy se svými prsty zabořuji hluboko do duše a pitvám se v ní, krájím ji skalpelem na malé kousky a toužím po bezcitnosti. Nasucho polykám slzy s příměsí sladké trpkosti.
Koušu se do spodního rtu, abych nekřičela bolestí. Musím být silná a jít dál. Dokázat se nadechnout a oprášit ze svých šatů prach, kterým jsem se byla ochotná kvůli Tobě plazit.

Říká se, že sejde z očí, sejde z mysli. Proč se mi to zrovna u Tebe nedaří? Proč každá vzpomínka na Tebe má nádech bolestné nostalgie? Proč zrovna Ty? Proč nemůžeš znovu ke mně přijít, obejmout mě a nechat naše rty, aby se potkaly někde napůl cesty mezi bolestí a vášní?

Každá myšlenka na Tebe mi na rtech vyloudí ztrápený úsměv. Nechá mě odcestovat do mého malého osobního vesmíru, tam, kde je místo jen pro nás dva. A vesmír je přece nekonečný... stejně jako studnice mých emocí vůči Tobě. Přijď, pevně stiskni mou ruku a řekni ''jsem zpátky.''

Už nic nežádám, jen jedno, jediné. Vezmi prosím, moje srdce, kterým jsi pohrdnul a pošli mi ho zpět jako cenný balík, snad se nikde na poště neztratí. Ty ho už k ničemu nepotřebuješ a já bych ho ráda měla v záloze pro případ, že se zase jednou budu mít potřebu masochisticky mučit.
Děkuji.

Věnováno každému, kdo byl někdy něšťastně zamilován.... :'(