Duben 2012

Jamesův poslední případ

30. dubna 2012 v 20:34 | HankaWilde |  Žánr lehkého hororu

Věnováno Tajemné Temnotě.

James se líně protáhl, až mu luplo za krkem, nedočkavě hypnotizoval hodiny, a čekal, kdy se minutová ručička dotkne číslice dvanáct. Těšil se domů. Byl jedním z detektivů Greenmoorovy vyšetřovací kanceláře. Měl svou práci rád, ale v poslední době se cítil být unaven a bez energie. Možná by si mohl vzít dovolenou. Mechanicky rovnal hromadu spisů na stole, minutová ručička se právě dotkla devítky - ještě patnáct minut a půjde domů. Ozvalo se zaklepání a do Jamesovy kanceláře vstoupil Greenmoore. ,,Jamesi, mám pro vás případ.'' ,,Ale pane Greenmoore...'' ,,Bez obav, Jamesi, do případu se pustíš zítra, pojedeš na Bloody Yard, v poslední době se tam dějí divné věci, ztrácejí se lidé, především mladé ženy a děti.'' ,,Ale pane Greenmoore, já ani nemám tušení, kde Bloody Yard leží!'' ,,V pořádku, Jamesi, nemusíte se ničeho obávat. Zítra v deset ráno vás vyzvedne před vaším domem dostavník, který vás zaveze až před starý hostinec v Bloody Yardu, ubytování jsem vám již zařídil. Bloody Yard se nachází přibližně třicet mil od Swamp Sorrow, kde jsme nedávno řešili ten vleklý případ podřezaného farmáře. Vkládám do vás svoje největší naděje. Věřím, že se s tím poperete jako muž. Navíc jsem zaznamenal, že byste potřeboval dovolenou a jsem si jist, že v Bloody Yardu naleznete i potřebný odpočinek.'' Pan Greenmoore se zvedl ze židle a pomalu odcházel z Jamesovy kanceláře, ještě se stihl otočit mezi dvěřmi ,,abych nezapomněl, ohledně Bloody Yardu začínají kolovat nějaké nesmysly o upírech, jak říkám - jsou to nesmysly, ale každopádně by bylo dobré vybavit se obrannými prostředky. Mnoho štěstí, Jamesi.'' James z té zprávy nebyl nikterak nadšený, ale byl zvyklý příjmat Greenmoorova nařízení bez jakýchkoliv známek odporu.

Na druhý den ráno čekal James před svým domem na dostavník. Ještě ani neopadla ranní mlha a dostavník přijel. ,,Přesně na čas,'' pomyslel si James. Nevrle se posadil do dostavníku a nechal se unášet směrem na Bloody Yard. Znuděně sledoval krajinu běžící za oknem dostavníku. Samé ponuré močály, místy se v nich majestátně tyčily stromy, jejichž pokřivené větve pouze dokreslovaly scénu už tak dost depresivní krajiny. Greenmoore je fakt třída, lepší místo pro dovolenou nemohl Jamesovi vybrat. Ztrácel přehled o čase, když v tom sebou dostavník prudce škubnul, koně si nahlas odfrkli, právě dorazili před starý hostinec. James se vypotácel i se svým kufrem. Poděkoval kočímu a šouravě kráčel směrem k hostinci. Starý hostinec byl jedinou budovou široko daleko. Vypadal spíš jak stará dřevěná chata s obrovskou špičatou střechou, na níž v několika místech chyběly šindele. Zaprášený navěsní štít se vrzavě zahoupal pod náporem mrazivého větru. James vzal za těžkou mosaznou kliku, dveře zaskřípaly a ztěžka se pootevřely. Sotva vstoupil do zatuchlinou zapáchajícího příbytku, přiběhl k němu malý hubený kluk, odhadem desetiletý, s krysím obličejem a mastnými, špinavými vlasy. ,,Dobrý den, vy jste určitě od Greenmoora, pojďte za mnou, ukážu vám váš pokoj. Ne, ne, s kufrem se neobtěžujte, odnesu vám ho až do pokoje. Tady dole je jídelna a nahoře jsou pokoje pro hosty. Každý z pokojů je opředen tajemstvím, jako by všechny vyprávěly svůj příběh.'' James mlčky následoval chlapce do patra. ,,Tak, tady to je, váš pokoj s číslem 6.'' Přikývnul a šel se ubytovat. To místo v něm vyvolávalo hrůzu. Pootevřel okno, aby si mohl v klidu zapálit cigaretu. Okno vedlo přímo do zahrady, mezi pár stromky bylo možné stpatřit i několik popraskaných a omšelých náhrobků. Kdo je v té zahradě nejspíš pohřben? Odhodil nedopalek směrem k náhrobkům a odešel do jídelny, aby požádal toho krysího kluka o něco k pití, byl sice abstinent, ale toto místo si žádalo rundu něčeho ostrého.
Posadil se k baru a požádal o dvojitou whisky bez ledu. Díky svému počátečnímu šoku ani nevnímal špinavost sklenice a na jeden zátah do sebe obrátil její obsah. ,,Chlapče, řekni mi více o Bloody Yardu.'' Chlapec se zatvářil překvapeně, odkašlal si a očima přejel z jednoho rohu do druhého, jako by se snad bál, že ho někdo uslyší. ,,Pane, klidně mi říkejte Knechte, na Bloody Yardu sloužím prakticky celý život. Matku jsem nikdy nepoznal, byl jsem nalezen služebníkem Johannem na prahu tohoto hostince jako novorozeně. Tehdy, před dvanácti lety, tento hostinec patřil manželům - paní Agnes, která mě vychovala a jejímu muži Bonovi. V hostinci prý dříve bývalo veselo, ale před deseti lety Bon odjel do města na trh a už se nevrátil. Říká se, že se na trhu zamiloval do chudé dívky, se kterou zůstal. Paní Agnes pro něj dlouho truchlila a potom ji popadla neuvěřitelná zloba. Její hněv pocítili na vlastní kůži všichni obyvatelé z blízkého okolí. Naše paní nevychází ze svého pokoje, s nikým nekomunikuje, jen občas po nocích hraje v hale smutnou písničku na svoji milovanou harfu. Nikdo z našich hostů, kteří slyšeli Agnes hrát, se živý nedostal dál než na Swamp Sorrow a... promiňte, pane, ale víc vám nemohu říct, už i tak jsem vám řekl to, co mělo navždy zůstat utajeno...'' ,,V pořádku Knechte, děkuji ti za cenné informace, akorát, ještě mi prozraď, můžeš-li, co znamenají ty náhrobky v zahradě.'' ,,Pane, ty náhrobky jsou Debhořino pohřebiště. Agnes měla kdysi dceru Debhoru, krásnější dívku byste těžko hledal. Jednoho dne ji našli mrtvou v místních močálech. Každý měsíc v naší zahradě přibyde jeden náhrobek, nevím, kdo nebo co se pod nimi skrývá, je to prostě Debhořino pohřebiště...''

Ten Bloody Yard se zdál být čímdál záhadnější. James se musel sám sebe ptát, co tam vůbec dělá, vždyť ani pořádně nevěděl, jakou záhadu tam má vyšetřit. Zlomí prokletí Bloody Yardu! Už žádné náhrobky ani oběti hry na harfu. Hodiny odbíjely půlnoc. Z haly se táhle ozývala smutná melodie, tak smutná, že i největší cynik by byl donucen jít se podívat, kdo tak krásně, ale smutně hraje. James sešel co nejtiššeji do haly. Seděla k němu zády, žena v rudých krajkových šatech, černé vlasy splývaly až do pasu. Nemohla ho vidět, přesto se nemohl zbavit pocitu, že o něm ví. Melodie nabírala na intenzitě a James měl chuť zakřičet ,,tak už dost!'' Z ničeho nic zvuk harfy přestal, Agnes se zprudka otočila a zpříma pohlédla Jamesovi do očí. ,,Tak já mám takového půvabného hosta! Živý se odtud nedostaneš, to mi věř. Nikdo za posledních deset let se nevrátil z Bloody Yardu živý. Jsi tak mladý, plný odhodlání a nadšení. Pojď ke mně blíž.'' James zůstal stát jako přikovaný, snažil se zachovat si chladnou hlavu, ale Agnes ho neskutečně přitahovala. Co když jsou všechny ty řeči o ní pouze pomluvy, které se snaží hanobit její jméno? ,,Jamesi, na co ještě čekáš? Chybí mi mužské objetí, pojď a obejmi nešťastnou Agnes. Prosím, udělej to pro mě.'' Odkud zná jeho jméno? Přišel k ní a něžně ji objal. ,,Ano, tak, přesně tak.'' Zas ten její pohled! ,,Zatanči si se mnou.'' ,,Ale Agnes, k tanci musí být hudba.'' Mávla znepokojeně rukou. ,,Maličkost.'' Tleskla do dlaní a ze zdí vystoupilo šest kapelníků, všichni byli oděni do černého a v obličeji byli až podezřele bledí. ,,Drazí mí, zahrajte pro mě a našeho hosta, který se dnes v noci přidal k naší společnosti, valčíkové sólo.'' Děsivé tóny trhaly Jamesovi uši. Hudba nabírala na rychlosti, tančil s Agnes jako smyslů zbavený, nechtěl přiznat, že další tanec nezvládne. Agnes ho držela v těsném objetí, byla si vědoma své převahy, po tanci ho políbila na krk, tělem mu projela prudká palčivá bolest, cítil, jak z něj vyprchává život. V tu chvíli mu došlo, že ho Ages nepolíbila, prokousla mu hrdlo. Byl tak slabý, někam se propadal. ,,Ne, prosím, ne, ušetřete mne, zmizím z Bloody Yardu...'' Ale bylo již pozdě.

Od Jamesova odjezdu na Bloody Yard uběhly čtyři dny a Greenmoore stále neměl od Jamese žádné hlášení. ,,Já se tam snad budu muset vydat sám, s tím Bloody Yardem jsou jen samé potíže...'' Greenmoore ani v nejhorším snu netušil, že před třemi dny ráno získalo Debhořino pohřebiště nový pomník...

Vítejte v poťouchlém ráji

16. dubna 2012 v 3:38 | HankaWilde |  Publicistika aneb, co mě zase zvedlo ze židle (BEZ CENZURY!!!)
Poněvadž zde reaguji na článek jednoho zamindrákovance z Práglu, je celá reakce psána řečí spíše moravskou než českou. (Odkaz na onen článek najdete pod textem)


Je docela dost po půlnoci, brózdám si tak na netu, a že si přečtu něco, co mě vobohatí (minimálně poznatkově). Narážím na zhruba dva měsíce staré článek z Reflexu. Nestačím se divit, co sme to my, Moraváci za tlupu blbů a vochlastů.
Nejen, že mluvíme divném jazykem, kerýmu (chudák) dotyčné redaktor nerozumí ani po flašce šlíhu (pane redaktore, to bude asi tém, že ta naša moravština není určená dementům, ehm), ale hlavně sme podle něho trapáci, co už neví, jak na sebe upótat pozornost. Jak milé!
A páč nevíme, co by, navlečem se do staréch hadrů (POZOR - PŘÁTELÉ, ANO, TAK TEN PRAŽSKEJ PISÁLEK OZNAČUJE KROJE) a vyrazíme zahrát tyjátr pro pár přičumujících Japonců. Narozdíl od Práglu na Moravu přece nikdo nejezdí (zajímalo by mě vodkdy, pokud ovšem v jeho projevu není myšleno pod pojmem nikdo, von sám).
Dala bych prst za to, že tenhle pražské kastrát se nikdy nestřískal s klukama z Moravy, no - vlastně proč by to dělal, když na Moravu nikdo nejezdí (jak sem jen mohla na tendle fakt zapomenót), a pořádný hody neviděl ani z rychlíku.
Korunu tomu všemu nasadil pisálek tém, že začal hody a slavnosti přirovnávat k bordelům (kam néspíš často chodí, soudě dle barvitýho popisu). Skvělé, co se na sebe ještě nedozvíme, že?
Na jednu stranu je však dobře, že takový jako von semka nejezdí a neprzní nám svou přítomností náš krásný, čerstvý a především moravský vzduch.

Su kliďas, od jistý doby se nestekám tak jako dřív, ale čeho je moc, toho je moc. Všem mým bratrům aj sestrám z Morave doporučuju, abe si nalili před votevřením odkazu kvalitní šlíh (rači dvojité) nebo be to s nima mohlo seknót. Já počkám, než se mně tlak vrátí do normálu a pudu to zkusit zaspat. Howg!