Prosinec 2011

Jeho malá holka

31. prosince 2011 v 5:07 | HankaWilde |  18+ (o sexu, násilí...)



Věnováno Pavlovi D., Tomáši J., Markovi M. a jejich ženám (minulým, současným i bývalým). :)

Čas se vlekl jak žvýkačka na botě, každá minuta bez něj se zdála být neuvěřitelně dlouhá, o hodinách či dnech nemluvě.
Není to tak dlouho, co na mě dopadla nejkrásnější z chorob. Láska se jí prý říká, a já mám štěstí, že moje láska je opětovaná. Ještě hodinu, lásko moje, než se s tebou uvidím, jednu neskutečně dlouhou hodinu... Sejdeme se u řeky, na našem obvyklém místě. Sedím si tu na kameni, slunce mě příjemně hřeje do zátylku a vítr si hraje s krajkovým lemem mým krátkých gothických šatů. Jednou nohou čechrám vodní hladinu, myslím na tebe a zpytuju svědomí, je něco, co bys měl možná vědět.
Noc co noc spím s někým jiným. Tělo pokládám na oltář perverzní vášně a prostopášně obcuji a v mojí přisprostlý držce je každou noc felačně znásilněna jiná rocková hvězda. Dělají si se mnou všechno, co chtějí a já se jim ochotně poddávám.
Sjíždím se s Kurtem Cobainem, abych s ním pak šukala v heroinovým deliriu. Podřezávám si baskytarovejma strunama žíly se Sid Viciousem, kterej mě pak mrdá do prdele. Nechávám si při klasický soulouži na tělo psát texty Noelem Gallagherem. Visím hlavou dolů, zatímco mě projíždí Tom Meighan a mám chuť říct ,,chci tě.'' Marilyn Manson odepíná koženej řemen a přesně mířený údery řemenu barví moje pozadí do fialova. Utírám si pot z čela a po bradě nechávám skapávat semeno Ozzy Osbourna. Ve vysokých botách kurvičkovsky kopuluju s Dani Filthem, zatímco je mezi našimi těly nataženo několik ostnatejch drátů.
Každou noc, vždycky jinak a vždycky s jiným. Je to tak vzrušující!!! Všechno to, miláčku, dělám proto, abych si uvědomila, že ze všeho nejlíp chutná objetí, polibek i fyzický splynutí s tebou. Jenom s tebou, protože vášeň a imaginární sex nikdy nepředčí lásku, která je skutečná.
Hodina uplynula rychleji, než jsem si myslela. Přišel jsi a tvé oči se smály radostí (a moje snad ještě víc), objal jsi mě a políbil tak, jak to umíš jen ty. Ne, promiň, ale svoje představy ti radši neřeknu. Nechci, abys mně řekl, že se ve svých myšlenkách žhavě miluješ s Megan Fox nebo Angelinou Jolie. Myšlenky nejsou nevěra.
Miluju tě, víš to? Jsem tvoje, celá tvoje. Tvoje malá holka. Teď, za hodinu, zítra... Napořád.

(Pozn. aut.: Být zamilovaný je taaaak krásný!!! Povídka je smyšlená, berte nás, ženy rezervovaně, ve skutečnosti tak nepřemýšlíme.)

Vaše Hanka
:-)

Jak jsem se odmiloval

17. prosince 2011 v 6:01 | HankaWilde |  Nezařazeno (stylově se to nehodilo do žádné z rubrik)
Věnováno jednomu kamarádovi :)

Bolelo to stejně jako tenkrát, stejně jako včera, stejně jako každý jiný monotónní den. Zas jsem na Tebe myslel. Niterní myšlenka probudila jakousi obludu spící na mojí duši. Přiblížila se, píchla do obludy a obluda řádila v plné síle. Vzbuzení obludy znamenalo vzpomínky spojené s Tebou.
Prohnat hlavu kulkou a bylo by po všem - po mně, po Tobě i po obludě. Psychika jela krkolomněji než horská dráha, asi začínám být vyšinutej. Ležel jsem na posteli a tupě civěl do stropu, kterej se mně poškleboval. Na knihovně se válela stočená bankovka a vedle ní na zrcátku se mně vášnivě nabízela druhá lajna. Dát si - nedát si?!
Vyhnala jsi mě ze svého soukromého ráje, tenhle svět mně nikdy nepatřil. Přestal jsem se zfetle válet, napil jsem se vína - jak krásná červená, skoro jako krev Tvojí nevinnosti. Krev? No jistě, krev! Roztříštil jsem v ruce skleničku se zbytkem vína, na pár místech jsem se pořezal. Přejel jsem střepem po žíle a fascinovaně sledoval rudou stružku dopadající na moje stehno, kde následně zasychala. Měl jsem Tebou znásilněný myšlenky. Bolelo to jak prdel druhej den poté, co byla nasucho ošukána. V držce jsem pořád cejtil hořkosladkou pachuť Tvojí sliny...
Někdo zazvonil, neochotně jsem se zvedl a šel otevřít. Za dveřma stála Alice, Tvoje nejbližší kamarádka, je sice fakt, že jsem se s ní v poslední době docela spřátelil, ale uznávám, že mě její návštěva překvapila. Sice sem byl sjetej, ale bylo mně blbý ji poslat pryč. Přišla posluchat ty moje trapný kecy o Tobě. ,,Víš, furt to nechápu, byl jsem ten, co poskvrnil její čistotu. Tolikrát jsem se snažil v sobě její jméno pošpinit, ale nejde špinit to, co bylo čistý jako anděl. Bez ní i vzduch ztrácí svou lehkost. Nemůžu v sobě uhasit plamen, kterej tehdy zažehla. Chtěl bych ji zpátky, nejde to.'' Alice mě objala, bylo to docela příjemný. Nikdy jsem si nevšiml, jak je hezká. Otřela mně z tváře slaně řezavou slzu. ,,Viktore, netrap se pro ni. Je zamilovaná jinde...''
Nechal jsem se od ní hladit, jak největší ubožák. Přitiskl jsem se svýma rtama k jejím. Byly tak měkký a šťavnatý. Vrstvu po vrstvě jsem ji zbavoval oblečení. Trička, podprsenky, třesoucíma rukama jsem jí rozepnul pásek.... Ani nevím jak jsme se dostali do postele. Mazlil jsem se s ní, líbal její droboučká prsa, hladil její černý vlasy. Milimetr po milimetru jsem do ní vsakoval, propadal jsem se do její hebký kůže a každou buňkou v těle jsem intenzivně hltal každej záhyb jejího mladýho těla, jehož jsem se právě nevědomky zmocnil. Něžně i drsně. Světla té noci zářila jasněji, než jindy i přesto, že to byla jenom kamarádka.
Nevím, jak dlouho to trvalo, každopádně ráno byla Alice pryč. Nechala mně na stole vzkaz. ,,Viktore, jsi úžasný, děkuji za všechno. Někdy můžeme někam vyrazit. Měj se fajn. Alice.''
Šel jsem ke knihovně. Sebral jsem z ní zrcátko a lajnu, co na něm byla jsem spláchl do hajzlu. Obluda z duše zmizela neznámo kam. Vzpomínky sice nevymažu, ale je zbytečný se k nim vracet. Stačila jedna noc s koksem a Tvojí kamarádkou, abych konečně pochopil, že Tě mám pořád rád, ale už Tě nemiluju. Děkuju, Alice, po obedě Ti zavolám a domluvíme se na vycházku...

Jak jsem zmačkal cit

13. prosince 2011 v 3:02 | HankaWilde |  Ze života
Sedím obklopen čtyřmi stěnami, s tupým výrazem muchlám v ruce cit, mačkám ho jak popsanej list papíru. Cit, kterej nejde zastavit. Trhám ho jak lístky sedmikrásky - ,,má mě ráda-nemá mě ráda.''
Každé rozhodnutí, který učiníš, je ve svojí podstatě správný, ale tohle nemůže mít dobrý řešení. Otázka citu je vždy nejistá a jeho odpovědi ještě víc. Do prdele s předsudky i mojí zdrženlivostí! Nechal jsem si ujít šanci. Trápí mě to, ale dobře mně tak! Dej mi na krk oprátku, sebevražda přece nebolí.
Roztoč kamennej zodiak a počkej na koho padne los. Vycházející slunce mně pokousalo krk, přesto jsem nekrvácel. Hláskuju si tvý jméno a směju se tomu, jak je trapný, přesto mi zní jako rajská hudba.
Kdybych věděl, že se naše rty setkaly poprvý a naposled, líbal bych tě do skonání světa. Zvedni z mojí podlahy svou košili a radši jdi, ať nezaspíš ráno do školy.
Jsem egoistickej necita, co se o tebe každej den bojí. Nemiluješ mě a respektem si lásku nevydobydu.
Seš šťastná v náruči někoho dalšího...nemůžu být lepší než jsem, soupeřit s ním nechci, nemám na to sílu, ikdyž bych ho mohl zašlápnout jako brouka, ale zasahovat někomu do života jen proto, abychom MOŽNÁ byli spolu je nefér. Třeba to časem pochopím...
No dobře, dobře, naděje umírá a pokud spolu máme být, tak se naše cesty znovu protnou... Tak žiju, tak dýchám, tak miluji...

(For Devileye)

Když miluješ, je co řešit, ne všichni jsme Kofola...

1. prosince 2011 v 7:54 | HankaWilde |  Ze života

Pět hodin a třicetjedna minut středoevropskýho času, někdo vstává, někdo spí, jiní souloží a pár exotů jako jsem já, ponocují...respektive poraňují.
Na stole se hromadí hrnky od kafe, po dnešní noci už šestý, srdce mně buší jak o život, třepu se jak ratlík, víc než dvě kávy za den mýmu tlaku nesvědčí. Popel, ze snad osmatřicátý dnešní cigarety, se líně plouží vzduchem, až dopadne na koberec. Podpatkem ho donutím, aby se do koberce vpil, tak jako se svými rty vpíjíme do rtů milované osoby ve fázi počátečního poblouznění ze zamilovanosti.
Letmo se podívám z okna. Ve tmě se rozverně prohání první sněhové vločky, krásné a nevinné, něžné jako dotyk peříčka. Ve vší své něze hladí holé větve ovocných stromků v naší zahradě.
Rozhlížím se po pokoji...odlepující se plakát Oasis na šatní skříni, dvě napůl vyhořelý černý svíčky na pracovním stole, hromada papírů a smluv, velký zrcadlo na zdi, díky jemuž ukojuju svůj narcismus a v posteli spokojeně spí můj milovaný kocour Ferdinand.
Je mi tady hezky, příjemně, jen nemít v hlavě takové dilema. Je zvláštní, když si do srdce zapíchnete imaginární ledovec, abyste se dokázali tvářit bezcitně a najednou ledovec roztaje.
Roztál omylem? Těžko říct. Roztál díky někomu, kdo možná měl pod tím ledovcem zůstat. Začínám se do toho zamotávat.
Všechno mám v hlavě, jak kdyby se to stalo právě teď. Naše první sáhodlouhý diskuze o všem a ničem. Náhodný se potkání, hodinová debata u nás před domem, Tvůj dotyk dlaně. Tvoje hnědé oči (jedny z nejkrásnějších, do jakých jsem měla možnost nahlédnout), Tvůj smích, způsob, jakým umíš líbat i to, jak něžně a přitom vášnivě jsi mě kousnul do krku.
Válím v hlavě naše minulý setkání. Chtěla jsem Tě znovu políbit, ale přijal bys to i tentokrát? Nemohla jsem, strach z odmítnutí mi v tom bránil. Je to k šílenství dohánějící, když máš někoho tak blízko u sebe, a přitom máš pocit, že je Ti na míle vzdálený...
Neumím pojmenovat, co k Tobě cítím, miluju jen sebe, takže milovat Tě nedokážu...nebo ano? Kéž bych znala odpověď. Ráda bych Ti zavolala a všechno Ti řekla, ale jaká by byla reakce druhé strany, v tomto případě Tvojí. Kdybys jen tušil...možná tušíš...není lepší nevědět a netušit? Říká se, že odvážnému štěstí přeje, ale moje odvaha v této ,,kauze'' je den ode dne menší, co když uslyším to, co nechci slyšet? Zraní to můj cit i moje ego, a to nevím, jak bych ustála.
Sedm hodin a čtyřicetjedna minut (stále středoevropského času), andělsky jemný sníh přikryl pole jako peřinka, Ferdinand pořád ještě spí v mojí posteli, dopíšu to a půjdu spát, ale předtím si ještě půjdu do kuchyně nalít velkej hrnek Kofoly, protože když miluješ Kofolu, tak není co řešit :).