Září 2011

Šukal jsem tě na stole

21. září 2011 v 15:25 | HankaWilde |  18+ (o sexu, násilí...)
Upozornění: Text obsahuje vulgární výrazy.


Další den, další partnerská krize, další rozčilení.... Má někdo doma tak pitomou ženskou jako já??? Nenávidím ji! Nejradši bych jí podřízl její kejhající hrdlo a nechal ji umírat pomalou a bolestivou smrtí. Co mi udělala, že o ní tak přemýšlím? Nic! Neudělala mi zhola nic, jen mě prostě a jednoduše nepřitahuje.
Večer jsem ji vzal do hospody, pořád jsem přemýšlel, jak tu svini zprovodit ze světa a s přibývajícím alkoholem v mojí krvi byly moje plány odvážnější a reálnější. ,,Jdeme!´´ zavelel jsem, drsně jsem ji chytil za její hnusnou ruku a takřka po smyku táhl pryč. Nechápala (ještě aby, blbka!).
Dotáhl jsem ji do domu jejích rodičů a tvrdě jsem ji vysadil na kuchyňský stůl, strhl jsem z ní kratičkou sukni a zjistil, že je bez spoďárů (děvka!!!). Jazykem jsem tvrdě projel její odpornou díru - nahoru - dolů - nahoru - dolů, až zavzdychala. Pak jsem ho do ní mocně a vítězoslavně vrazil. Jednou rukou jsem ji pevně držel za vlasy tak, že měla hlavu v záklonu a v druhé ruce jsem měl nůž přiložený k jejímu krku. ,,Mrdej děvko, je to tvoje poslední noc v životě. Dělej, vzdychej, hekej, nedělej, že se ti to nelíbí.´´ Pustil jsem její rozcuchané vlasy a vrazil jsem jí mohutnou facku a ještě a ještě a ještě jednu. Ksicht už měla úplně rudej a vypadala, že omdlí, přesto se nezmohla odporovat mi. Otočil jsem ji a napral to do ní zezadu. Drápal jsem její útlá záda tak dlouho, dokud na nich nevytryskly čůrky krve. Ve stejnou chvíli jsem dosáhl naprosto otupující orgastické křeče...
Vzbudil jsem se a bylo mi hrozně, nade mnou klečela Dáša, ruce držela mokrý ručník, kterým mi otírala horké čelo. Ve tváři měla starostlivý výraz a její velké hnědé oči se leskly slzami. Chtěl jsem ji pohladit, zvedla se a odešla. Pod tenkou košilí jsem viděl, že její záda jsou samý krvavý šrám. Absolutně netuším, jak k nim mohla přijít...

Listopad

21. září 2011 v 0:14 | HankaWilde |  Poezie aneb občas si tak trochu veršuju :)
Střevíce klapají po dlažbě chladné/
větve stromů oděny jsou v nahotě/
mrazivý vítr mi konejšivě šeptá/
myslela jsem, že slunce dnes nezapadne/
zapadlo a den se poddal nicotě/
řeka mi odpoví nač nikdo se neptá.
Labuť labuti tiše nocí hovoří/
kamenný náhrobek ledově mě studí/
noc zahalena je v rubáši z nachoví/
sama procházím zámeckým nádvořím/
zahálčivý život k smrti mě nudí/
kde rodí se štěstí-kdo mi odpoví?/


Podzimní večer

21. září 2011 v 0:12 | HankaWilde |  Poezie aneb občas si tak trochu veršuju :)
Slunce za obzor šlo spát
nebe se zahalilo sametem černým
za okny padal první sníh
na listy pozvolna tlející...
Sledoval čas na pendlovkách
zdálo se, že běžel příliš hlasitě
v ruce jsi držel hrneček s kompotem
čtyři stěny provoněny skořicí...
O zítřku jsi uvažoval
co musíš stihnout a také říct
ráno utichl pendlovek rachot
i srdce Tvoje bušící...
Osud si krutě s námi pohrál
slzy skrývat nelze více
v našich srdcích žiješ dál
Přátelé Tví truchlící...


(Věnováno jednomu známému, který nás 12. 10. 2009 navždy opustil)

Smutný mladý muž

20. září 2011 v 23:24 | HankaWilde |  Depresivní
Všichni už spí, ,
sedím na okně a kouřím cigaretu,
foukám do tmy dým,
hluboká noc, na nebi září hvězda,
ta, která měla naši být.
Prosím, neodcházej,
dej mi více času, abych vše pochopil,
nech mě být hvězdou,
která s Tebou v noci září,
neodcházej, nechci zmizet z tvého života,
neodcházej.
Kráčeli jsme kolem řeky,
řekla jsi, že nejsem tím, za koho jsi mě měla,
ztratil jsem Tě navždy,
teď záříš mezi spoustou hvězd,
já si jen přeji být jednou z nich
a dal bych za to cokoliv....
Rád bych Tě naposledy objal.

Cesta za štěstím

20. září 2011 v 23:16 | HankaWilde |  Poezie aneb občas si tak trochu veršuju :)
Nebyla krásná a věřila na náhody

nejlépe ze všech Ty jsi ji znal

bývala kamarádkou do nepohody

vždy věděla, že čas je jít dál



Oči kdys zdobily něžnou tvář její

rozkošně mluvila těmi ústy rudými

byla z těch, co druhým štěstí přejí

a neznala rozdíl mezi boháči a chudými



Byla to slečinka s nosíkem nahoru

na každého však byla milá

kdo potřeboval, našel v ní oporu

snad byla obyčejná, snad byla víla



Ale potom...



Láska přišla jak z nebe blesk

když jsi před ní tenkrát stál

její společností je jen stesk

a v slzách se topí opodál



Lásce se dobrovolně zaprodala

pro lásku šla by v kraj světa

všeho jiného pro Tebe by se vzdala

bolest jí odplaví dny, měsíce či léta



Sedí doma a v rukou drží srdce

obrovskou jehlou vyšívá stehy

možná sama to tak nechce

ale její ústa budou opět plná něhy



Oči za závojem navždy zahalí

na dno řeky zahodí od srdce klíč

bude si přát, aby pro ni hvězdy padaly

ikdyž říká, že je to kýč



Navzdory okolnostem do světa kráčí

jde najít přátelství, je pro ni cennější

jde dál hrdě a nemočí své zraky v pláči

byl-li jsi mi milý, jsi mi ještě milejší...

Černá růže

20. září 2011 v 23:05 | HankaWilde |  Poezie aneb občas si tak trochu veršuju :)
Kráčím tmou a
hledám černou růži
neznám směr
oheň v srdci vyhasl
v Tvém zbyl jen popel
jak v urnovém háji

kyvadlo se houpe
jak meč Damokla
kolik jsme mohli říct
protože možná Ty
slepíš srdce v celek

už nevěřím v bytí lehkost
zase stojím na rozcestí
přijď a řekni mi
,,jsem noční jezdec
a Ty jsi mým andělem´´

v utopii utopeni
jak slepí jdeme
do nesmyslného cíle
noc se trhá a sny
mizí-byly jen ryzí vizí..

Aroma noci

20. září 2011 v 22:47 | HankaWilde |  Poezie aneb občas si tak trochu veršuju :)
Sladce
se táhne
škádlí můj nos
Černá
s bílou
vzájemně se mísí
Cukru
kostky dvě
padají na dno
Lžička
o hrnek
něžně zacinká
A
láskyplně tančí
a míchá... mou večerní kávu


Bez odpovědi

20. září 2011 v 11:38 | HankaWilde |  Poezie aneb občas si tak trochu veršuju :)
Proč úterý je po pondělí

proč nemůžem mít, co jsme chtěli

proč nemůžu v noci spát

proč zapomenout se nedaří

proč slova jsou jak ostnatý drát

proč mám smutek ve tváři

proč není Tvé srdce s mým

proč hledám v tragédii pobavení

proč cit je hmatatelný méně než dým

proč láska lidi trápí a přesto nad ni není...?

Hodnoty

20. září 2011 v 11:28 | HankaWilde |  Občas se i zamyslím...
Ty nejdůležitější hodnoty jsou očima neviditelné a leckdy záměrně utajené (například PINy od karet našich zámožných milenců) :D.

Efektivita práce

20. září 2011 v 11:16 | HankaWilde |  Občas se i zamyslím...
Kdyby lidé byli nuceni každou svou myšlenku, o které nadšeně mluví, realizovat, tak by buď méně mluvili o svých myšlenkách nebo by byli neuvěřitelně produktivní.

Životní know-how

20. září 2011 v 3:19 | HankaWilde |  Občas se i zamyslím...
Být hodný je správné, být milý je příjemné, být poctivý je férové, být čestný a umět odpouštět je obdivuhodné, nebýt sobec je povznášející...určitě je to všechno krásné, ale pokud se chcete mít dobře, tak je to nemožné...!

Proč

20. září 2011 v 3:16 | HankaWilde |  Občas se i zamyslím...
Příliš málo se ptáme ,,proč´´... možná se podvědomě bojíme odpovědi, v níž by se mohla skrývat pravda.

Sebedůvěra

20. září 2011 v 3:15 | HankaWilde |  Občas se i zamyslím...
Nedostatek sebedůvěry může být při seberealizaci a osobnostním růstu obrovskou překážkou... kdo jiný by nám měl věřit, když ne my sami?

Poznání

20. září 2011 v 3:11 | HankaWilde |  Občas se i zamyslím...
Celý život po něčem toužíme a za něčím se ženeme, později zjistíme, že nám to celou dobu leželo na dosah ruky, jen my jsme nejdřív museli najít hromadu způsobů, jak to získat...

Přístup k lásce

20. září 2011 v 3:09 | HankaWilde |  Občas se i zamyslím...
Ač si někdy můžeme připadat jako nejhloupější a nejodstrčenější bytosti světa, je dobré si uvědomit, že jsou lidé, kteří nás mají rádi. Jiní by nás chtěli mít rádi, jen my jim to svým přístupem znemožňujeme. Lidé nás mají rádi, pokud jim to dovolíme :).

Úspěch

20. září 2011 v 3:07 | HankaWilde |  Občas se i zamyslím...
Pro většinu lidí je úspěch pouze nedosažitelná iluze...nejspíš zapomněli, že měřítka úspěchu má každý jinde...

Pro ... <3

20. září 2011 v 3:05 | HankaWilde |  Občas se i zamyslím...
Za jediný Tvůj polibek dýchala bych, za noc s Tebou duši peklu zaprodám a za kus Tvojí lásky mi stojí za to zemřít, protože to bude s pocitem, že ten koho miluji mi věnoval kus svých citů.

List pro otázku

19. září 2011 v 15:32 | HankaWilde |  Poezie aneb občas si tak trochu veršuju :)
List
na řece
plave si sám
v dešti stojím
a
sebe se ptám

Vzpomínám
na zeď hřbitovní
i rozbitý chrám
na den
kdy vrátím se
tam

Zapomínám
na útrapy
vedle tebe
jsem jak ten list
životem bloudím
sem - tam - sem - tam

Tik - tak - tik - tak - klip - klap - klip - klap....

Chladivý žár vášně

18. září 2011 v 21:10 | HankaWilde |  Poezie aneb občas si tak trochu veršuju :)
Polib mě
lásko má
blízká i vzdálená

Studíš
jak led
Tvůj chlad spaluje
na troud
každý z mých dnů

Tvé oči zelené
nejkrásnější
mezi smaragdy
jsou nejsladším mučením
mezi všemi možnými

Ach
lásko má
šílenstvím vášnivá....

Příběh dvou přátel

18. září 2011 v 18:10 | HankaWilde |  Depresivní
Listopadový večer postoupil do fáze tak pozdní, že i kostelní zvon zněl poněkud unaveně, místy možná až ospale. Vzduchem v pokoji se líně protahoval kouř z cigarety. Na stole stála láhev nedopitého vína. Pan J. se rozpačitě podíval na pana P. (byli přáteli snad odjakživa, avšak nyní se J. poněkud zdráhal říct P., co mu leží na srdci)
... J. si rozpačitě hrál se sklenicí od vína, odkašlal si, to čekání ho děsilo. Nevydržel to, vstal, přistoupil k P. a políbil ho, nikoliv kamarádsky. Políbil ho s takovou vášní, že i samotný Romeo by vedle něj vypadal jako naprostý břídil. P. nic neříkal, jenom se poddával a ochotně přijímal další a další jeho polibky..... P. se nečekaně odtáhl od rtů J. a v jeho blankytně modrých očích se zrcadlila jedna jediná otázka: ,,Proč?'' J. udělal krok zpět a v půvabné tváři tohoto rozkošného dvaadvacetiletého bruneta s očima tmavšíma než lesní med se dala vyčíst směsice zklamání, překvapení a možná i lehkého šoku nad vlastním počínáním. J. odvrátil pohled a dívaje se do odlehlého rohu místnosti, sotva slyšitelně zašeptal: ,,Miluji tě, bojuji s tím už dlouho, avšak cítím, že rozum nad srdcem tentokráte zvítězit nemůže ani kdybych si to tisíckrát víc přál.´´
P. si dával s odpovědí načas, poněvadž si byl moc dobře vědom toho, že každé slovo, které nyní vysloví, ač by mělo sebe lepší záměr, může navždy a nezvratně zničit či pošramotit jejich odvěké přátelství. Zoufale upadal do spleti filosoficko-rétorických myšlenek, jak šetrně Jakubovi naznačit, že jeho city opětovat nedokáže. Zděšeně si začínal být vědom toho, že jeho jindy docela solidně výkonný mozek ho právě teď úplně zradil. Aniž by si to uvědomoval, vstal a udělal krok směrem ke stále ještě zamyšlenému Jakubovi. Možná to udělalo množství vypitého vína či mnoho nových situací najednou, ale v tuto chvíli to byl Patrik, kdo se svými rty vpil do rtů Jakuba. Počal si jednat jako smyslů zbavený. Sám netušil, kde se to v něm bere. Líbal rozvášněného Jakuba na krku, šíji i bradavkách, lačně vdechoval vůni jeho parfému... Jakub to uznal za dostatečný impuls a pozvolna svlékal Patrika, jehož touhy byly takřka nebetyčné. Milovali se něžně, jemně i s vášní. Jakub tiše sténal a chvílemi bylo možné zaslechnout z jeho úst přerývané ,,ještě, ještě.'' Patrik pomalu střízlivěl a zmocňoval se ho zvláštní pocit. Narozdíl od Jakuba nemohl dlouho po jejich první milostné eskapádě usnout. Neklidně se převaloval vedle svého spokojeně oddychujícího společníka a připadalo mu, že tato noc bude nekonečná. Když se mu konečně podařilo odebrat se do říše snů, venku už svítalo.
Vzbudila ho silná bolest hlavy. Jakub už byl oblečen a snídal, Patrik se posadil naproti němu a rozvážně si mazal máslo na toast. Jakub zvedl hlavu a začal konverzaci, která rozhodně nemohla mít šťastný konec. ,,Patriku, včerejší noc byla bezchybná, splnění snů, tužeb a naprosté překročení hranic zdravého rozumu.'' ,,Jakube, zadrž!!! Včerejší noc byla jeden velký omyl!!!'' S tímto Jakub rozhodně nepočítal. ,,Chceš, chceš, chceš mi tím snad říct, že se ti to...hm...nelíbilo?'' ,,Jakube, líbilo, ale naše konzervativníspolečnost by náš vztah odsoudila. Podívej se, jak dopadli Oscar, Arthur či Paul. Opravdu toto chceš?'' ,,Patriku, už jsem řekl, že miluji jen tebe, snažil jsem se vést vztahy se ženami, ale bylo to pro mě plácání se od ničeho k ničemu až jsem se ze samého zoufalství začal chovat poněkud...promiskuitně. Neumím milovat ženu tak hluboce jako muže.'' Patrik pochopil, že s touto taktikou u tvrdohlavého Jakuba nepochodí. ,,Cožpak jsi Jakube zapomněl, že miluji Valerii?'' Jakub vypadal, že se o něj pokoušejí mrákoty. Beze slova vstal a opustil Patrikovo sídlo.

Kapitola 2: (Kapitoly začínající ,,J´´ vypráví Jakub a ,,P´´ vypráví Patrik).

J.: Kráčel jsem zamyšleně kol Temže a v útrobách jsem cítil neuvěřitelné prázdno. Napadlo mě, že opustím Anglii, ale moje silné srdeční vazby k rodné zemi se této myšlence bouřily. Kdybych mohl, vypláču snad celé moře slz. Moje jediná opravdová a nehynoucí láska byla provždy pohřbena Patrikovým raním tvrzením. Co je mi do Oscara nebo Paula? Ti hlupáci se nedokázali dostatečně za svou lásku postavit, a proto byli odsouzeni k veřejnému ponížení. A ta Patrikova příšerná Valerie!!! Manipuluje s Patrikem od samého prvopočátku a Patrik si to nechává líbit. Ač jsem ateista, řekl bych, že sám bůh mi vnukl geniální plán. Zabiji Valerii. Učiním to tak, že si všichni budou myslet, že šlo o nešťastnou náhodu. A navíc-zločin spáchaný z lásky by měl automaticky pozbývat skutkové podstaty zločinu, láska přece vždy musí přinést nejakou oběť, aby mohla být plnohodnotná!!! Jedinou vadou na kráse mého plánu bylo to, že jsem se s Valerii stýkal zřídkakdy. Až Valerie zemře, Patrik jako silně věřící zajisté pochopí, že její smrt byla znamením od boha a měla mu naznačit, že s Valerii nikdy šťastný nebude. Při jediném pomyšlení na to, že bych mohl být s Patrikem šťastný, jsem se stával téměř šíleným. Nelze to však provést bezmyšlenkovitě, tak jak tomu bylo u mého nebohého přítele z Rus - Rodiona Raskolnikova. Dokonalá vražda musí být přeci opravdu dokonalá a bez jediné chyby, neboť každá, ač sebemenší chyba by mi mohla podepsat rozsudek smrti a já žiji příliš rád. Večer to půjdu zapít do Vyhnilého zubu, kde se s oblibou schází dekadentní mládež z celého Londýna.
Kapitola 3:

P.: Dopoledne jsem šel dát květiny na hrob svého otce. Odešel na věcnost brzy po mé matce, když mi bylo pět let. Včera uplynulo šestnáct let od jeho smrti, z vyprávění jsem věděl, že se prý žalem upil. Vychovávala mě v naší vile rodinná služebná Marry, která mě mimo jiné zasvětila do tajů sexu. Pořád se mi vracela předešlá noc. Možná jsem byl ráno vůči Jakubovi trochu neomalený, ale snad se s tím dokáže smířit. Stejně jde podle mě jen o další z Jakubových vrtochů, on je totiž svým způsobem tak trošku blázen.
Odpoledne přišla Valerie, zase vedla svoje oblíbené řeči o svatbě. Tlačí mě do sňatku už pár týdnu, ale mně se zatím ženit nechce, přece jen si stále ještě nejsem jist, jestli je pro mě vhodnou partnerkou na celý život a zda při mně dokáže stát v dobrém i zlém. Stále ještě zmaten po včerejšku jsem jí dnes řekl, že jsem změnil názor, a považuji tedy za rozumné, abychom se co nejdříve vzali. Potěšena mým rozhodnutím mě zahrnula polibky a následně i takřka bezchybným milováním. Celou dobu, kdy jsme byli s Valerii spojeni v jedno tělo a lednu duši jsem myslel na Jakuba. Bylo to s ním tak jiné!!! Netvrdím, že lepší, prostě nesrovnatelně jiné. Přibližně o hodinu se ozvalo zabouchání domovního klepadla. Na prahu dveří stál Jakub. Všichni tři jsme se posadili do mojí pracovny, nalil jsem nám absinth a čekal co bude dál. První se ujala slova Valerie: ,,Představ si, drahý Jakube, že se budeme s Patrikem příští sobotu brát. Konečně se Patrik vyjádřil a jedná jako inteligentní muž. Ach můj bože, jsem tak šťastná. Už jsem tě málem podezřívala, že se Patrika snažíš zviklat.'' Jakub se pokřiveně pousmál, musel se cítit strašně. ,,Gratuluji Valerie a současně se doufám oba shodneme na faktu, že je čas usmířit se. Jako budoucí ženu mého nejbližšího přítele bych tě rád blíže poznal. Nešla by jsi se mnou zítra do knihovny? Patrik říkal, že máš opravdu kvalitní literární vkus.'' ,,Tedy Jakube, přiznávám, že mě překvapuješ den ode dne. Knihovna je výborné místo pro odpočinek a srovnání si svých mnohdy roztříštěných myšlenek. Půjdu velice ráda.'' ,,Dobrá, počkám na tebe zítra ve čtyři hodiny v Hostinci U Zlámaaného kola.'' Načež se Jakub zvedl a odešel a já se opět věnoval Valerii.

Kapitola 4:

J.: Večer u Vyhnilého zubu seděla známá společnost, byl mezi nimi i ten, o kterém jsem doufal, že tu dnes bude. Mladík, asi sedmnáctiletý, trochu podivín a především údajně nejlepší znalec jedů v celé Anglii. Vzal jsem si ho stranou od ostatních návštěvníků baru. ,,Půjdeš-li se mnou, ke mně domů, umíchám ti jed, který hledáš, ale víš dobře, že to nebude jen tak. ´´ Šel jsem do doupěte podivného muže. Opravdu jeho příbytek nelze nazvat lépe než doupě, stěny potaženy minimálně centimetrovou vrstvou plísně a ze stropů visely pavučiny jak krápníky. Nervózně jsem přešlapoval z jedné nohy na druhou a čekal. Trpělivost přinesla své ovoce a já jsem za malou chvíli držel v ruce lahvičku s podivným bublajícím obsahem. Byl jsem ujištěn, že do rána se tento obsah změní v sypkou směs. Zaplatil jsem, zdvořile poděkoval a přál si být co nejdříve pryč. Konečně na vzduchu. Domů se mi ještě nechtělo, a tak jsem procházel různá londýnská zákoutí a v hlavě spřádal past na Valerii.
Kapitola 5:

J.: Ráno jsem se cítil jako vyměněný a nemohl jsem se dočkat odpoledne. Ve čtyři odpoledne jsem se sešel s Valerii, ač velice nerad, uznávám, že té mrše s havraními vlasy to podezřele slušelo, asi se rozhodla, že umře hezká. Došli jsme do knihovny Lord Jimmy a tiše se procházeli mezi regály plnými vzácných svazků. Valerie byla dnes tak zábavná a milá, že se mi ji téměř nechtělo zabít, ale byl jsem hnán vidinou, že Patrik bude brzy můj. Účinek jedu se prý projeví za dvě hodiny po pozření, z čehož plyne fakt, že bych si mohl zajistit slušné alibi. Vzal jsem si knihu s citáty významných filosofů a opatrně potřel spodní okraje stránek jedem. ,,Podívej Valerie, takový krásný citát! Ta kniha je celkově velice kvalitní a poučná!'' ,,Ukaž.'' Valerie mi vytrhla knihu z ruky. Otočila list a olízla si prst a zase a zase, alespoň pětkrát po sobě. V šest nám bylo řečeno, že knihovna zavírá a my se rozešli každý svou cestou, Valerie k Patrikovi a já k Christine, mojí bývalé přítelkyni, dlouho jsme se neviděli. Setkání s Christine mi opravdu prospělo, přišel jsem na jiné myšlenky. Přibližně v deset večer jsem dorazil do svého sídla a malinko mě tížilo svědomí, přece jen můj čin byl hrůzný a ohavný, ale jak již bylo řečeno, láska bez oběti a zločinu je jako pohádka bez princezny. S Christine jsme vypili pár sklenic výborného vína a dlouze se milovali (škoda, že není muž, byla by nepřekonatelná).
Přibližně v půl deváté jsem opustil Christininu rezidenci a šouravým krokem jsem se plížil domů. Na umírající Valerii jsem si ani nevzpomněl. Doma jsem se pohodlně usadil v pracovně, zapálil jsem si doutník, abych umocnil svou životní výhru a sledoval jsem za oknem Lunu. Byla tak blízká a přitom vzdálená, tak prázdná a přesto z ní doslova tryskala inspirace.

Kapitola 6.:

P: Zvuk domovního klepadla mě vyrušil ze sladkého polospánku. Nevrle jsem šel otevřít. Vzhledem k tomu, že za dveřmi stála Valerie, moje protivínská nálada byla rázem pryč. Chtivě jsem svou snoubenku políbil, avšak Val se trošku odtáhla a malinko zavrávorala. Pořádně jsem jí pohlédl do tváře a s úděsem zjistil, že má milovaná je bledá jak první jarní květiny a očích se jí odráží nepřítomný výraz. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do postele, doufaje, že jde jen o chvilkovou nevolnost. Valerie však pomalu, ale jistě přestávala reagovat a mě ovládl strach, že ji ztrácím. Zavolal jsem doktora, protože mi bylo jasné, že si s tím sám poradit nedokážu. Valerie měla svůj skvostný obličej zkroucený v bolestivé grimase, bylo mi na nic, když jsem viděl, jak trpí. Její oči jako by prosily a říkaly mi, ať jsem s ní, že mě potřebuje. Objal jsem ji a šeptal, že ji miluji víc, než cokoliv na světě, a že všechno bude dobré, ač jsem sám ztrácel naději. Přibližně o půl hodiny později dorazil můj rodinný přítel, doktor Prooper. V tu dobu již byla Valerie studená jako obelisk a já s hrůzou čekal doktorův ortel. ,,Bohužel vaše snoubenka zemřela z neznámých důvodů.'' Jeho slova mi hučela v uších jako nejsilnější ozvěna a cítil jsem, jak mi neznámá síla trhá duši na kousky. Čas se zastavil a já ztratil chuť žít. ,,Proč? Proč zrovna ona? Ta, kterou jsem tolik miloval?'' Zšedly všechny barvy světa a ze snů zbyl jen popel. Oheň v srdci mém uhasl jak mrtvý fenix. Jenomže fenix vždy z popela povstane, kdežto já neměl sílu na nic dalšího. Byl konec. Ona mě opustila...jednou provždy. Nevěděl jsem, co budu dělat, a tak jsem se rozhodl, ač již bylo pozdě večer, že navštívím Jakuba. On mě snad pochopí.

Kapitola 7:

P: Cestou k Jakubovi jsem běžel jak šílený. Potřeboval jsem jeho objetí. Jakub otevřel a pustil mě dál. Padl jsem mu kolem krku, jak malé dítě, když hledá útočiště u svých rodičů. Plakal jsem a Jakub mě s láskou hladil po vlasech. ,,Ja-Ja-Jakube, Valerie je mrtvá!!!'' Položil mi prst na ústa. ,,Ale Patriku, co tě to popadlo? Valerie je živá a zdravá, za pár dní se budete brát a...budete spolu moc a moc...hm...štastní.'' ,,Jakube, říkám ti, že Valerie je mrtvá, před chvílí mi naposledy vydechla v náručí. Připadám si, jako bych ji sám zabil. Možná to mohlo být všechno jinak, kdybych tolik neotálel se zásnubami. Mohli jsme mít kupu krásných dětí a...'' ,,Patriku, ty za to v žádném případě nemůžeš, pokud to tak bylo psáno v knize osudu. Pojď, uložím tě ke spánku.'' Nechal jsem se za ruku odvést do Jakubovy ložnice. Políbil mě na dobrou noc (ačkoliv pojem na dobrou noc v tuto chvíli zcela postrádal význam). Propadal jsem se do říše snů hlouběji a hlouběji...
Kapitola 8:

P: Od smrti mé nejmilovanější uběhl týden. Vystavil jsem Valerii nádherný pohřeb a prozatím jsem se zdržoval v Jakubově domě. Vždy mi zde bylo krásně, ale nyní mě tam něco bránilo volně dýchat, jako by to sídlo obtěžkávalo nějaké hrůzné tajemství, které bych měl odhalit. Jakub se ke mně choval ukázkově-dělal mi snídaně, doprovázel mě na lekce rétoriky a vodil mě i do společnosti. K mému překvapení po mně nevymáhal absolutně žádné city.
Listy definitivně opadaly, přišly první mrazy a Jakub se rozstonal. Cítil jsem se být jeho dlužníkem, a proto mi přišlo samozřejmé se o něj postarat. Jakub mi řekl, že lék na jeho churavost se nachází na poličce v jeho pracovně. Na poličce jsem viděl dvě sobě podobné lahvičky, vzal jsem tedy tu, na níž byla menší vrstva prachu a odnesl ji Jakubovi. Ležel slabý ve své posteli, nasypal jsem mu na lžičku lék a chtěl mu ji podat. Jakub však sebou polekaně trhl a v očích měl smrtelné zděšení. ,,Ne, proboha, ne!!!'' ,,Jakube, co se děje?'' ,,To je jed!!!'' ,,Jaký jed? Kde by se tady vzal jed?'' Jakub zrudnul a hned zase zbledl. ,,Patriku...to je jed, který...'' ,,Jakube, co, co s tím jedem?'' ,,Ten jed...ten jed...ten jed...zabil...Valerii...'' ,,Jakube, co to povídáš? Jak mohl tento jed zabít Valerii?'' Jakub měl oči plné slz a mluvil prázdným otupělým hlasem. ,,Otrávil jsem Valerii enkrát v knihovně, nemohl jsem unést, že jsi šťastný s někým jiným než se mnou..., říkal jsem si, že po její smrti mě zcela jistě budeš milovat...'' ,,Jakube, jak jsi jen mohl?'' ani jsem nečekal na jeho odpověď a odešel jsem, nemohl bych se mu ani podívat do očí...šel jsem Londýnem a neměl jsem žádný cíl ani chuť žít.


Epilog:
O tři dny později zemřel Jakub na následky své nemoci. Byl to jeden z nejkrásnějších mužů, kteří kdy v Londýně žili. Nikdy však nepoznal pravé štěstí, což možná byla daň za jeho andělskou krásu.
Patrik se nyní léčí v Sanatoriu Alphonse Milosrdného, podle slov lékaře je jeho léčba nezbytná, protože jeho psychika nezvládla souhrn duševně tíživých situací a nyní by mohl být sobě i svému okolí nebezpečný...