Podlehnout není hřích

18. září 2017 v 6:32 | Gullies alias Hanka Wilde |  18+ (o sexu, násilí...)
(Zdroj obrázku - GOOGLE)





Povídka je psána na téma týdne s názvem 'A proč vlastně ne?'




Tak už je to rok. Rok trápení, sebeobviňování, proplakaných nocí a sbírání zkušeností, které jsou nezřídka jako ostrý hák zabodnutý do srdce. Kdyby jen zabodnutý! Zabodnout a táhnout po celé délce, a kdybyste náhodou málo krváceli, přidáme další bodnoutí a další a další. Jako bych snad ve svém věku neměla lepší věci na práci než se zcela hloupě, sebedestruktivně a intenzivně nechávat citově zraňovat. Dobře mi tak! Moje oddaná a zatvrzelá schopnost snažit se v druhých vidět především to dobré, je vůbec hrozně hloupá vlastnost. Nemám se za ni ráda. Být chladná a bezcitná, bylo by mi lépe. Na druhou stranu alespoň vím, jak moc silného a nezlomitelného citu jsem schopná, pokud se rozhodnu v někoho věřit. Je zbytečné a dětinské říkat si, že to byla chyba. Nebyla! Ani v nejmenším! Jsem za to všechno ráda, neboť teď už vím, že nemůžu někomu vyčítat, že se nezamiloval, že nejde stejným směrem jako já ani to, že každý začátek má předem vyměřený konec. Šlo o velmi cenné lekce a v žádném případě kvůli nim nezahořknu. Dokonce cítím uvnitř sebe zvláštní klid. Ony ty (částečně) platonické a nenaplněné lásky mají své kouzlo a ne, že ne. Stejně tak nemohu tvrdit, že jsme spolu nezažili žádné krásné chvíle. Zažili, přirozeně. Člověk by se přece neměl zamilovávat jen tak pro nic. Co nedokážu pochopit, je skutečnost, že místo slz a výčitek tančím před zrcadlem a strašně mě baví pozorovat se při této činnosti. Jsem na tancování jedno z největších prken světa, ale to je mi teď jedno. Upřímně se u svých pohybových kreací bavím, sundávám si a znovu oblékám různé svršky a souběžně s tím nabývám i přesvědčení, že na tom nejsem až tak zle - jak v hlavě, tak ve tváři. Nemám ani problém si domluvit schůzku s jedním sympaťákem. Známe se spíš od vidění, ale tak možná je čas odprostit se od všech svých bývalých (i platonických) lásek a zkusit něco nového.

S oním sympaťákem si nenalháváme řečičky o citech, žádné 'co by, kdyby', případně plány, co budeme dělat po našem prvním rande a harmonogram na rande druhé. Ne, díky. O to ani jeden z nás nestojí, a proto spolu jednáme upřímně a na rovinu. Nevadí mi to. Dobře vím, že jako žena jsem obdařena mocí, která určuje to, komu dovolím vkročit do mé ložnice. Nevím, zda je to tím, že se známe, zvědavostí nebo obyčejnou lidskou potřebou, ale nechce se mi pro tentokrát odmítat. Nikoho nepodvedu, nikomu neublížím a... a proč vlastně ne? Nemám momentálně chuť hledat důvod proč ano. Chci jen jedno jediné - užít si to.

O pár hodin později už přešlapuju u jeho dvěří. Přiznávám, že jsem nervózní, ale ne moc, jen trochu, tak zdravě, mnohem víc jsem zvědavá. Počítám dopředu i s variantou, že to nakonec třeba nebude úplně 'to pravé ořechové', ovšem toto riziko je tu prakticky vždy, když se chystáte s někým vyspat. Sympaťák otevře dveře a já v duchu vyhodnotím, že je stále stejně pohledný i sympatický jako tenkrát, ne-li o něco víc. Lehce se usměje. "Sluší ti to. Dáš si kafe?" Zvonivě se zasměju, "ne, díky, kvůli tomu tady nejsem." Zareaguje mírně rozpačitým úsměvem, což mě trošku zmate a říkám si, že snad neztratil odvahu nebo, že ho možná vykolejila moje přímočarost. Ostatně účel mé dnešní návštěvy je zřejmý, tak proč kolem toho dělat nesmyslné kudrlinky?

Stejně jako já rychle pochopil, že netřeba ztrácet čas hranými zdvořilostmi, takže se během chvilky mazlíme v jeho posteli. "Jsi krásná a úžasná", šeptá mi. (Nejsem možná ani jedno z toho, přesto na mě v této situaci působí jeho slova jako zázračně uzdravující elixír.) Pro dnešek jsem si dala absolutní zákaz nad myšlenkami, zda jsem dost hezká, výkonná, dokonalá. Jsem žena a toužím po možnosti být hrdá na svou ženskost, smyslnost, svůdnost i špetku mystična. Jednoduše - dnes jsem dokonalá! Rozhodla jsem se být taková aspoň na malý časový úsek. Nemám nejmenší ponětí, jestli si dnešní odpoledne ještě někdy zopakujeme, a zda o to vůbec budeme stát. Neřeším žádná hloupá a zbržďující "POTOM", prožívám pouze "TEĎ" a mám v sobě odhodlání celé to "TEĎ" přijmout. Cítím, jak je vzrušený, nikterak si nelámu hlavu s tím, jestli je tak moc vzrušený ze mě, či především z představy, že za chvilku dojde na sex. Jeho ruce nedočkavě putují po celém mém těle, lehce mě tahá za vlasy, něžně kouše do krku a bylo by těžké teď odhadnout, kdo z nás je víc hladový po dalším přílivu vášně. Každý jeho polibek, kousnutí, pohlazení i vzdech mě vrací někam, kde jsem dlouho nebyla. Vrací mi něco, co je MOJE a já po tom nechala jiného člověka šlapat - mou hrdost, ženství a především sebevědomí. Zpozorovala jsem, že se pod ním samou touhou až lehce klepu, když se naše těla konečně spojí v jedno, vnímám jen zvláštní pocit svezení se na vlně rozkoše, mírnou závrať a nepopsatelně příjemný propad někam do hlubiny.

Když o něco později leží vedle mě, usmívá se a říká, že to byla pecka (a já tento názor jednoznačně sdílím). Na malou chvíli podléhám pokušení, že bych se ráda ještě zdržela, instinkt mi však radí, že je nejvyšší čas jít. Zvednu své oblečení z podlahy a moje mysl ví, že se do něj teď obléká někdo jiný, než kdo z něj byl předtím vysvlečen. Pohladím ho po vlasech, dám mu pusu na rozloučenou a odcházím. V duchu mu nesmírně žehnám, protože odcházím šťastná, usměvavá, hrdá a sebevědomá. Odcházím přesně taková, jaká jsem chtěla být, na vzdory tomu, že dnes odpoledne otvíral dveře ženě, která taková nebyla. Pouze si přála takovou být a teď jí i skutečně je. Někdy asi vážně stačí jen chtít...

Dva týdny od této události jsme se viděli s NÍM. Chtěl se potkat už před třemi dny. Tehdy jsem neměla čas - bohužel - však to byl ON, kdo mi sám řekl, že mít/nemít na někoho čas, je čistě otázkou osobních preferencí, a že bych to měla vědět. Poprvé po víc než roce jsem nevěděla, zdali mám zájem se s ním vidět. Položím mu pár obligátních otázek, aby naše konverzace vůbec nějak začala. Až je všechny vyčerpám, ptá se, co jsem dělala já celou dobu, co jsme se neviděli. Vzpomenu si na poslední zprávu, kterou sympaťák poslal před třemi dny, psal, že by mě opět rád potkal a já tuším, že ani tentokrát mu nedám negativně laděnou odpověď. Přivřu oči, zadívám se zamyšleným pohledem někam do dáli a nechám si po tváři rozlít spokojený úsměv. "No? Tak cos dělala celej ten měsíc, co jsme se neviděli?" Stále se usmívající, dám hlavu lehce na stranu "aaaale, nic. Nic podstatného. Řekněme, že jsem si prvořadě ujasňovala své osobní preference" a mrknu na něj. "Aha, takžes nedělala vlastně nic", prohodí znuděně "takže je u tebe všechno při starým. Tak to je dobře" ...




 

O zhrzeném Jardovi

2. září 2017 v 17:13 | Gullies alias Hanka Wilde |  Ze života
(Zdroj obrázku GOOGLE)





Jsem člověk, který se rád od srdce směje, a ještě radši rozesmívám své okolí. Než abych vymýšlela nějaké legrácky, podělím se raději o některou z komických událostí, které se mi čas od času přihodí. Sbírce těchto mých historek a situací, do nichž se dostávám, přezdívám Zlatý fond smíchu. Mí přátelé a známí se díky tomu mohli již v minulosti zasmát například nad debatou s mými rodiči o nákupu tanku, případně nad mým rande s borcem, jehož reakce na můj dotaz, co má rád, byla, že má rád natě a zdůraznil, že má rád natě od zeleniny, a to ještě pouze od té, po které pak neprdí. Samozřejmě by se toho našlo povícero, avšak dnes přijde na řadu jedna starší příhoda, na kterou jsem již téměř zapomněla, přesto si myslím, že by byla škoda nechat si ji pro sebe. (Poněvadž je Internet všemocný, u příběhu jsou změněna jména.)


Psal se podzim 2012. Čerstvě jsem nastoupila na VŠ a hledala ve svém okolí zajímavé lidi, se kterými by se dalo seznámit. Na jednom diskuzním fóru jsem si všimla Jardy. Celkem mě bavily některé jeho reakce v diskuzích, kdy člověk mnohdy netušil, zda si Jarda dělá srandu nebo to, co píše, myslí vážně. Trošku víc jsem začala sledovat jeho příspěvky u konkrétních témat a potom jsem se mu podívala na profil, kde jsem vyčetla, že mu je o dva roky víc než mně, a že shodou okolností taky studuje VŠ v Brně. Rozhodla jsem se, že mu zkusím napsat, neboť jsem dospěla k názoru, že to by mohl být vhodný kandidát na rozšíření okruhu mých známých. Začali jsme si s Jardou psát a po pár týdnech jsme se domluvili, že bychom se mohli potkat osobně. Měli jsme se sejít další čtvrtek odpoledne, na České 'pod hodinama', deset minut poté, co mi skončí poslední přednáška. Jarda věděl dopředu, jak přibližně vypadám, neboť jsem na onom diskuzním fóru měla v profilu i fotku. Jarda tam fotku neměl, tudíž jsem si zkoušela jeho vzhled aspoň trochu představit na základě jím uvedených informací (jedna rada do života - nedělejte to, vždycky si totiž budete toho člověka představovat tak, aby se vám alespoň trochu líbil, což potom při reálném setkání může být dost šok, když najednou vidíte, jak ta osoba doopravdy vypadá). Věděla jsem pouze, že Jarda je středně vysoký s modrýma očima a světlými vlasy.


Ve čtvrtek o půl paté odpoledne jsem došla na Českou a nervózně se rozhlížela kolem sebe, který z těch lidí by mohl být Jarda. Jak jsem tak trénovala tuhle svou tipovací hru, všimla jsem si, že pár metrů ode mě stojí strašně divnej borec. V duchu jsem se modlila, aby to nebyl Jarda, nicméně jsem měla zlé tušení, které se vzápětí potvrdilo. Ten šíleně nehezkej týpek došel ke mně a řekl "čau, ty seš Hana?". (Panebože, ne! Neříkej mi Hana, nesnáším to!) Jen jsem celá šokovaná kývla, načež mi Jarda dal kytičku (takový ty malý kytičky, co vám pořád někdo vnucuje na nádraží nebo na České), která už měla zjevně ty nejlepší časy za sebou a na seznámení mně podal ruku (studenou a mokrou... brr!). Za kytičku jsem samozřejmě poděkovala, neboť i lehce ovadlá kytička se počítá.


Myslím, že je vhodná chvíle trochu Jardu popsat. Představte si myš. Skutečnou myš. A teď tu myš přetransformujte podle následujícího popisu - přetransformovaná myš je přibližně 175 cm vysoká, dost hubená, vlasy nakrátko - takové ty divně rostlé, které nikdy nebudou růst tak, aby z nich bylo možné vytvořit nějaký normální účes, navíc jsou takové zvláštně nevýrazné barvy tj. něco mezi blond, světle hnědou a šedou/popelavou, k tomu všemu přídejte světle modré oči - přesně ten podivný vodnatý typ s nepříjemným pohledem, kdy vás ta osoba očima buď vyloženě propichuje nebo v druhém případě vypadá, že se co nevidět rozpláče. A nos! Nesmím zapomenout na nos! Tím mi tu myš připomínal nejvíc! Dlouhý, nepřirozeně úzký a na pár místech lehce hrbolatý nos, z něhož mu navíc imrvére tekla nudle (naštěstí měl aspoň kapesník). Celé této parádě vévodí absolutní nevkus v oblékání - nějaký podivný svetr, který mu byl malý už nejméně před pěti rokama a úzké, světlé, rovně střižené kalhoty (tento typ se hodně nosil okolo roku 2000 a měli je hlavně v Kenvelu a New Yorkeru). Říkám o sobě, že jsem 'dekadentní estét', tj. že si dokážu na všem a všech najít alespoň jednu hezkou věc, ovšem tady jsem se svým dekadentním estétstvím úplně pohořela.


Vydali jsme se na šalinu a směr Ústřední hřbitov, bylo tenkrát období okolo Dušiček, tak byly hřbitovy skutečně nádherné. Během hodiny a půl, co jsme se procházeli po největším brněnském hřbitově, jsem stihla postřehnout, že Jarda je také pekelně nudný a chvílemi i nezdvořilý. Byla jsem ráda, když jsme se rozloučili a já jela konečně domů s přesvědčením, že Jardu už nikdy neuvidím.

V sobotu jsem hlídala přes noc synovce, a abych nějak vyplnila čas, rozhodla jsem se prodřídit si mail. Narazila jsem tak na novou poštu od Jardy (odesláno také v sobotu večer). Psal, že ten hřbitov byl blbej nápad, že nevěděl, co vymyslet a taky, že chtěl být originální, což mu zjevně nevyšlo. Ptal se také, zda bych měla výhledově čas, že bychom mohli zajít na večeři. Řekla jsem si, že nebudu povrchní - vzhled si člověk přece nevybírá, a to, že jsem se šíleně nudila, mohlo být dané třeba i nějakou nervozitou z jeho strany, kdy sám ani netušil, o čem se se mnou má bavit. Konec konců - nehledala jsem si partnera, nýbrž pouze nového známého. Odepsala jsem mu, že na večeři můžeme zajít opět ve čtvrtek až mi skončí přednáška.



Stejně jako poprvé i nyní jsme si dali sraz na České. Než jsem stihla navrhnout nějaké místo, Jarda mě předběhl se slovy, že půjdeme tam a tam, protože je to tam dobré, teda on tam nikdy nebyl, ale říkal mu to jeho spolubydlící z koleje. Mně osobně to bylo celkem jedno, tak jsem na Jardův návrh přistoupila. Šli jsme do jedné (raději nejmenované) restaurace v centru. V restauraci listuji jídelním lístkem a zvažuji různé varianty. Všechno by bylo v pořádku, kdyby moje přemýšlení nad tím, co si objednám, nepřerušovalo neustálé Jardovo bručení a hořekování, jak je to tam drahé (nebylo, na centrum Brna byly ceny více než přijatelné), což mě vedlo k myšlence, že bude nejlepší si neobjednat nic. Nakonec jsem si přece jen objednala, byť s poněkud smíšenými pocity. Když jsme téměř dojídali, zeptala jsem se Jardy, jestli si dáme každý ještě jedno pivo (venku už byla tma, navíc docela zima, v restauraci bylo příjemně a pivo bylo také dobré), velice neochotně řekl, že teda můžeme.

Třešnička na dortu přišla ovšem při placení. Dostali jsme účet, při jehož placení se Jarda tvářil, jako bych jim právě vykradla rodinné dědictví (mimochodem - moje jídlo bylo téměř o polovinu ceny nižší než Jardovo - to jen tak na okraj). Řekla jsem, že si klidně svoji část účtu zaplatím, že s tím určitě nemám problém, nikoho se neprosím, aby za mě platil a hlavně, že jsem stejně počítala, že budeme platit každý za sebe. Jarda mi na to s uraženým akcentem řekl, že to je přece dobrý, že to teda zaplatí, když mě pozval (pokud u toho někdo musí udělat takové drama, tak ať mě radši nezkouší brát nikdy nikam!). Po tomto zážitku jsem odjížděla domů ještě tisíckrát raději než týden předtím.



Pak jsem Jardu skoro dva týdny neviděla a nijak mě to netrápilo. Mezi tím začaly v Brně vánoční trhy, a tak mě jeden den Jarda přemluvil, že bychom mohli vyrazit na trhy. Jdeme z trhů, jsme kousek od Moravského náměstí, o něčem se bavíme a najednou si Jarda stoupne přede mě a říká "stůj!", tak jsem se zastavila a stalo se něco nečekaného (lépe, kdyby se to nestalo). Jarda mě chytil, nalepil se mně na rty a políbil mě!!! Myslím si, že průměrný, skoro čtyřiadvacetiletý člověk, jako jsem byla tehdy já, má ve svém věku vyzkoušeno hromadu různých typů líbání - moc jazyka, málo jazyka, moc slin, žádný sliny, obr móóóóóře slin, dokousávače... atd. (další si doplňte), ovšem Jarda přišel s revolucí v líbání! Podle jeho promakané techniky bych tipovala, že ten večer poprvé líbal holku (spíš se o to snažil), Jarda se mi totiž nalepil s pootevřenou pusou na rty, snažil se mi je tak nějak komicky obkružovat těmi svými a u toho mně dýchal/foukal do pusy. (Možná mu někdo řekl, že líbat někoho je skoro stejný jako tomu člověku dávat umělý dýchání.) Byla jsem v takovým šoku, že jsem se nezmohla na nic víc, než jen stát jak solnej sloup. Jarda se ode mě odlepil a prohlásil, že jdeme někam na kafe, protože on si chce dát kafe a při té příležitosti mě strkal do první kavárny, která byla po cestě. Celou dobu, co srkal svoje 'turecký' kafe na mě zíral jak na svatej obrázek. Zíral tak i poté, co kafe dopil a demonstrativně si nic dalšího neobjednal, tudíž seděl dalších dvacet minut na suchu a snažil se mě hypnotizovat pohledem. Po chvilce mi došlo, že se dneska nějak nemá k placení a vzhledem k faktu, že jsem i já měla už několik minut dopito, bylo by vhodné, aby to jeden z nás zaplatil. Jo, zaplatila jsem to. Jak už jsem psala, nemám s tím problém, vadí mi spíše to, že někdo neumí jednat na rovinu a taky mu chybí v repertoáru slovíčko "díky". Na rozloučenou se pokusil o ještě jedno políbení, tentokrát jsem byla ale rychlejší a udělala krok dozadu hned, jak jsem vytušila jeho záměr. Po tomto večeru jsem věděla, že takhle to dál nejde.


Dva dny po této traumatizující zkušenosti jsem šla na koncert. Na koncertě jsem poznala Filipa. Filip byl docela pohledný, zábavný, normálně oblečený a něčím i přitažlivý. Ač jsem s ním neměla žádné záměry, vyměnili jsme si na konci večera číslo a já musela uznat, že by nemusel být úplně marnej. Začali jsme spolu chodit ven, dokázali jsme se spolu celé dvě hodiny prakticky nepřetržitě smát a bylo to fajn. Přesto jsme si řekli, že mezi námi nevznikne úroveň fyzického kontaktu. Jardovi jsem se vyhýbala a vymlouvala, jak to jen bylo možné, nakonec začal i on něco tušit, tak jsem si s ním domluvila schůzku na další den v jedné kavárně.

Jardovi jsem druhý den řekla, že jsem prostě někoho zajímavého potkala, a že je mi s ním fajn. Dvě modrá vodnatá očička zvodnatěla ještě víc pod přílivem nastupujících slz. Bylo mi ho trochu líto. Zaplatila jsem opět celý účet a doprovodila ho kousek směrem ke kolejím. Večer jsem mu ještě poslala mail s tím, že mě to celé mrzí, že jsem hlavně neměla ani ponětí o nějakých jeho citech vůči mé osobě. Zahrál si na drsňáka a do odpovědi napsal, že jaký city, že přece nejsme malý děcka a ať si moc nefandím. Na konci mailu přidal podpis Krásný den a smrt Filipovi přeje Jarda. Maily s tímto podpisem mi od něj chodily ještě několik týdnů. Po této události jsme se skoro rok neviděli.

Nakonec stejně napsal - jednoho listopadového večera dal o sobě vědět - ptal se, jestli půjdeme na pivo a pokud ano, tak kdy. Souhlasila jsem a domluvila se s ním na příští úterý. Měla jsem stále ještě vztek za to, co psal na konci každého mailu. Večer vypadal tedy takto - prvně jsem se ho zeptala, jestli si připadá normální, že přeje někomu smrt a on na to, že je to přece sranda... no, hodně blbá sranda. Nezapomněla jsem se zmínit o své nové známosti a co se Jardy týká - na něj jsem se neobtěžovala ani podívat. Když řekl, že bych mohla otočit hlavu jeho směrem, když na mě mluví, řekla jsem mu, že nevidím jediný důvod, proč to dělat, ať si to přebere, jak chce.


Na druhý den mi od Jardy přišla někdy kolem poledne zpráva: "SES AROGANTNI, BLBA A NAMYSLENA PI*A, KTERA SE NIKDY NEZMUZE NA NIC VIC, NEZ DELAT NEKOMU MATRACKU. VSAK SI ZIJ TADY TEN SVUJ ZIVOT, ALE HEZKA TAKY NEBUDES PORAD, ZA PAR LET BUDES MIT PO SRANDE A NIKDO SI O TEBE ANI KOLO NEOPRE! SBOHEM!! J." Odepsala jsem, že mu děkuji za krásná a milá slova, která mě zahřála u srdce, a že i já mu přeji do života jen vše dobré. Tenkrát mi už neodepsal. Neodepsal mi už nikdy. Kdybych napsala, že mě to trápí, nebo že nad tím nějak přemýšlím, lhala bych.

V hlavě mi leží pouze jedna otázka. Spíš myšlenka než otázka. Když si na to vzpomenu, tak si říkám, že mi přijde celkem pozoruhodné, kolik emocí dokáže v člověku opakovaně vyvolat fakt, že nemůže mít ''JEDNU AROGANTNÍ A BLBOU MATRAČKU, KTERÁ UŽ STEJNĚ DLOUHO HEZKÁ NEBUDE''. :-)




Ať nemáme z lásky vrásky I.

17. dubna 2017 v 10:07 | Gullies |  Na téma týdne...
(Zdroj obrázku - GOOGLE)




Článek je psán na téma týdne s názvem 'TEĎ MÁM SLOVO JÁ.'



Tak jsem se po neskutečně dlouhé době rozhodla tyto stránky opět něčím obohatit. Přičemž aktuální TÉMA TÝDNE se mi do nejnovějších poznatků docela hezky hodí. Můj dnešní příspěvek je určen spíše ženám, ovšem věřím, že i pro mnoho mužů by mohly být následující řádky v něčem přínosné. Pomůže-li mé zamyšlení se nad současnými vztahy alespoň jednomu čtenáři budu to brát jako poctu i důkaz dobře odvedené práce :-). Myšlenka prosondovat se láskou a partnerstvím mě držela delší dobu. Upřímně - není moc témat, která budou vždy aktuální bez ohledu na počasí, politickou situaci ve světě nebo třeba globání oteplování. Láska a vztahy, to je takový v(d)ěčný pisálkovský evergreen, ale dost bylo povídaček na úvod. Udělejte si kafe, pohodlně se usaďte, přestaňte nadávat na neumyté nádobí a čtěte, protože TEĎ MÁM SLOVO JÁ.




Jaká je láska a jací jsme my: Lásku rozhodně nelze definovat jednou větou, už jen proto, kolik možností si v sobě nese. Láska je fascinující. Kdyby tomu tak nebylo, jak by mohla již celá tísíciletí inspirovat malíře, spisovatele, autory divadelních her, básníky, zpěváky či skladatele? Který jiný cit má tolik různých podob a zahrnuje v sobě snad všechny silné emoce, jakých je člověk schopen? Opravdu všechny - od naprosté euforie a hřejivého naplnění, až po depresi, bolest, pocit prázdna i totálního selhání. I taková umí láska být. Jen je dobré mít na paměti, že láska sama o sobě vám nikdy neubliží a nezklame vás, vždy vám ublíží člověk, nikoliv cit.
Je až pozoruhodné, jak nás dokáže připravit jedna vlna citu o rozum. A je úplně stejně zvláštní, kolik jsou toho lidé schopni kvůli lásce snést. Kam až dokážeme ustoupit a jak moc slevíme ze svých zásad, potřeb, snů a požadavků, výměnou za trošku náklonnosti od našeho vytouženého protějšku? A jak se vypořádat s tou omamnou, smysly matoucí láskou tak, abychom dokázali zůstat sami sebou a zároveň se nezbláznili z věčného souboje srdce s mozkem? Možná to nakonec není tak těžké...


Nezáviďte ostatním a nesrovnávejte se: Oba tyto body jsou důležitými pilíři pro pevný a kvalitní vztah. Den co den se setkáváme se závistí i potřebou srovnávat se s někým. Čím dříve se naučíme s oběma zlovyky pracovat, tím lépe pro nás.
Také slýcháváte od své kamarádky (sestry/známé...) chvalozpěvy na jejího nového milence, který si na ni udělá čas průměrně dvě až čtyři hodiny v měsíci někde na hotelu za městem, ale za to je nezvykle štědrý, neboť jí chce příští měsíc koupit nové auto a za tak krátkou dobu už ji podaroval několika drahými šperky? Co na tom, že ona je vdaná a její milenec je ženatý? Dostáváte se v tu chvíli do pokušení a hrajete si s myšlenkou, že si taktéž najdete ještě někoho dalšího, protože i vy byste si ráda užila pozornost v podobě květiny či hezkého náhrdelníku, jenže váš stávající partner se pomalu nezmůže ani na to, aby vám někde v parčíku natrhal konvalinky? Zadržte! Jste-li si s partnerem věrní, umíte stát jeden při druhém a můžete se na sebe spolehnout, je mnohem více než potřeba kupovat si něčí přízeň nákladnými dárky. A vážně byste takový vztah dobrovolně dala v sázku za pár okamžiků zdánlivého štěstí?
Druhým oblíbeným nástrojem, jak v citových oblastech vyvolat závist jiných, jsou dnes již téměř celosvětově rozšířené sociální sítě. V těchto případech vypadá potřeba chlubení se svým vztahem asi nějak tak - 'snídáme s láskou' (přidáno v 7: 30 a nechybí aspoň jedna fotka snídaně a lásčiny ruky), 'zase v koupelně :D :D' (polonahé partnerské selfie sdíleno s celým světem cca v půl jedenácté dopoledne, půl třetí odpoledne připsán na zeď status "Láska znamená vzájemně se podporovat" (s označením lokality "DOMA na WC" a dodatkem "dneska spolu poprvé čůráme...! Psssst! Hihi"). A tak to jde každý den. Možná si potom říkáte, jak je možné, mít tak hezký vztah, plný lásky a něhy. Nenechte se zmást - jednak to bude s velkou pravděpodobností dost čerstvá záležitost a za druhé, tento svazek dost možná nestojí ani trochu na tak pevných základech, jak se nám snaží jeho aktéři podsunout. To, že vy máte se svým mužem průměrně jednu společnou fotku každého zhruba čtvrt roku, ještě neznamená, že je tÍm váš vztah méně zajímavý či stabilní. Spíše naopak! Již několik studií poukázalo na skutečnost, že lidé sdílející se světem nezdravě často svůj vztah i činnosti dějící se v něm, to dělají především proto, aby slyšeli podporu od klidně i úplně cizích lidí, neboť ve vztahu často bojují s nejistotou, nedůvěrou a strachem - z rozchodu i z možnosti negativních reakcí okolí na jejich aktuální partnerství. Na rozdíl od těchto párů, dvojice uploadující společné fotky nebo zážitky v malém množství, měly mnohem pevnější partnerský svazek a i na okolí působily pohodověji a více vyrovnaně. A teď se zkuste zeptat sami sebe, jestli pořád je co k závidění těm "supersladkým" párům. Myslím, že není.


On se ke mně chová hrozně: Ne! Ještě jednou - ne, nechová se k vám hrozně. Lidé rádi používají věty, že se k nim někdo chová hrozně nebo, že je na ně zlý. Ve skutečnosti tím zastírají neschopnost přiznat si a pojmenovat vlastní problém. Vše, co se děje, je pouze reakce na předchozí akci. A téměř nikdo se k vám nechová zle sám od sebe. Druzí se k nám chovají vždy pouze tak, jak jim to my sami dovolíme. Až budete jednoho dne říkat, že vás má někdo v hrsti, vzpomeňte si, že jste to byli vy, kdo do té hrsti vlezl (a tipuji, že dobrovolně). Nikdo nad vámi nemá moc a nikdo vás nebude vodit jako loutku, pokud mu tu moc sami nedáte do rukou a následně se nestylizujete do role loutky. Takových příkladů bychom našli možná i milion. O tom, kdo a jak se k vám bude chovat, rozhodujete jedině vy. Mějte svou hodnotu - pro sebe i pro druhé a buďte na ni náležitě hrdí. Hýčkejte se a nedovolte, aby strach ze ztráty vztahu byl silnější než vy a vaše osobnost. A pokud víte, že vám vaše současné partnerství dlouhodobě víc bere a málo vrací, pak je ideální doba položit se na otázku, zda má takový vztah vůbec nějakou naději, poněvadž podstata kvalitního a zdravého vztahu spočívá v něčem jiném.




Hodně štěstí ve vztazích i mimo ně
GULLIES






 


Úděl milenky aneb Šťastné a veselé

12. prosince 2015 v 20:56 | Gullies alias Hanka Wilde |  Ze života
(Zdroj obrázku GOOGLE)


I.

Prosincové ráno. Do Vánoc zbýval přesně týden. Postel s pomačkaným přehozem mající v sobě příměs naprosto čerstvého potu. Krajková záclona se takřka stydlivě vlnila za oknem, kterým by před půl rokem v tuto denní dobu prosvítaly první ranní paprsky slunce. Teď za ním byla tma. Tma taková, že byste obtížně rozeznali i siluety budov venku. Pokud toho rána vlezle a nepříjemně mrzlo, tak v hotelovém pokoji číslo 206 bylo tak horko, že by to spolu s těžkým a vydýchaným vzduchem zahřálo okamžitě nejméně deset osob.

Jednou rukou jsem se mu probírala ve vlasech, do široka jsem otevřela oči a svoje vzdechy téměř dokonale synchronizovala s těmi jeho. Začínalo se mně rosit čelo, což byla u mě pokaždé správná vstupní brána k rychlému dosažení pocitu, kdy se uvnitř i na povrchu rozstříštím na tisíce malých střípků a schopnost vnímat reálný svět zmizí na pár vteřin v koupeli slastného opojení pronikajícího ze mě ven skrze každý kousek mé kůže. Netrvalo dlouho a i on zrychlil tempo i pravidelnost svého dechu. Zase se mně chtělo začít se trochu smát. Vždycky při orgasmu tak vtipně zčervená na krku i ve tváři. Přesto se pokaždé ovládnu, protože vím, že je to neslušnost a navíc si neumím představit, jak bych mu vysvětlovala, co mě na našem ranním sexu tak pobavilo. Tři - dva - jedna... a rudé tvářičky mého milence se hlásí o slovo. Trošku na mně ztěžkne, políbí mě několikrát na krku, prsou i rtech a s rozněžnělou fascinací mi šeptá do ouška, ''jsi úžasná, moje malá,'' ještě jeden vášnivý polibek a až po té přijde ten lehce rmoutivý okamžik, kdy se naše těla od sebe odpojí. Natáhnu se k němu a vtisknu mu do jeho stále ještě červených tváří několik spontánních pusinek. Chytne mě za pas, ''moje úžasná! Jen má a nikoho jiného! Malá, proč jen máme na sebe tak málo času?'' (Jo, jasně, mě se ptej! Já nejsem ten, kdo je z nás dvou imrvére těžce 'busy'!)

Posmutněle se usměju, kdybych aspoň věděla, kolik z toho, co mi říká, myslí vážně. Neříkám, že mi lže, to ne, jen mi prostě neříká všechno. Jednak proto, že mi do toho nic není a druhým důvodem zřejmě je, že nepovažuje za důležité, abych některé věci věděla, neboť jdou mimo mě - kupříkladu těhotenství jeho přítelkyně. On samozřejmě neví, že já to vím a já nemám ani za mák potřebu se ho na to ptát. Proč taky? Vždyť jsem pro něj pouze povyražení na jeho služebních cestách do Česka. Pravda - je mi s ním dobře a v posteli dvakrát tak, jenže - kolik se nás za měsíc, během jeho cestování za prací, v jeho loži stihne vystřídat? Kolika dalším říká na hotelech v jiných státech stejné věci jako mně? A kolik svých milenek oslovuje 'Malá'? Je logické, že se neptám, odpovědi znát nechci.


Zvednu z podlahy jeho košili a obleču si ji na nahé tělo. Oblečená-neoblečená dojdu k oknu a zapálím si cigaretu. Jsem k němu zády, přesto vím, že mě pořád sleduje s určitou lačností. ''Jsi nádherná!'' Pár vteřin přemýšlím, jak zareagovat a zda se vůbec otočit. Nakonec se otočím, zpříma se na něj podívám, polapím oční kontakt, dvakrát na něj rychle zamrkám a zlehka s mírnou koketerií se zasměju. Típnu zbytek cigarety, dojdu zpátky k němu a vracím mu košili, což znamená, že mě ještě na chvilku může vidět naprosto nahou. Jen na chvilku, protože se začnu vzápětí oblékat. Ne snad kvůli sobě, nicméně vím, že má za půl hodiny první obchodní jednání. ''Ty už jdeš? Musíš?'' ''Drahý, víš dobře, že máš za chvilku pracovní schůzku. Nechci, abys kvůli tomu, že se tady ještě zdržím, přišel pozdě a měl zbytečně na firmě problémy.'' Pohladí mě po vlasech a srdečně se usměje, ''jsem rád, že jsi tak rozumná. Chceš nějaké peníze na TAXI?'' Takhle se ptá pokaždé a já mu se svou osobní paličatostí vysvětluji, že žádné peníze na TAXI nechci, že nejsem snobka a nedělá mi problém jet prostředkem MHD. Možná proto mě samotnou překvapí, když dnes poprvé odpovím na jeho dotaz kladně a navíc s vydatnou porcí zdravého sebevědomí. Bez mrknutí oka sáhne do peněženky a podá mi dvoutisícovku, ''menší nemám.'' Chvilku váhám, ta cifra mi přijde poněkud výmluvná, naznačuje mně tím snad, že jsem pro něj jen něco jako kvalitní děvka? Nakonec si je vezmu a bez náznaku jakékoliv emoce za ně poděkuju. Ještě než se rozloučíme, sáhne do kufru a vytáhne z něj malý, stuhou převázaný balíček. Podává mi ho, ''tady jsem ti přivezl dárek z Holandska. Snad ti udělá radost. Krásné Vánoce, moje malá,'' a (pravděpodobně) naposledy v tomto roce mně obdaří vášnivým polibkem. ''Děkuju! Děkuju za všechno a snad brzy na viděnou v příštím roce. Šťastnou cestu zpátky do Holandska, můj drahý.'' Rychlé objetí, pusu na každou tvář, zamávání na rozloučenou a sprint po schodech dolů, protože už na mě čeká před hotelem TAXI. Zvláštní, tyhle vztahy...


II.

Týden utekl jako voda a přišel Štědrý den. Můj sedmadvacátý Štědrý den a stejně jako předchozích dvacetšest ho trávím s rodiči. Mám je ráda, o tom žádná, přesto si říkám, jestli už není nejvyšší čas slavit tento svátek nějak jinak. Koukám skrz okno do naší zahrady, po sněhu už několik let není na Vánoce ani stopa. Škoda, Vánoce na sněhu mají zvláštně magickou atmosféru. Mezi vůní jehličí a vanilkových rohlíčků přemýšlím nad tím, jak jsem každé Vánoce doufala v to, že se budu mít o rok později s kým líbat pod jmelím. A letos? Do určité míry jsem si to konečně splnila, byť s týdenním předstihem. Navzdory tomu se cítím opuštěněji než v těch předešlých letech. Jak by taky ne? Co z toho, že mně Jan psal, jak jsem v tom vánočním oblečku okouzlující (přece nebudu posílat obyčejnou textovku, to je jasný, chtělo to něco zajímavějšího, tudíž prádlo s vánočním motivem na mé osobě zachyceno na docela zdařeném selfíčku a posláno s přáním krásných Vánoc rovnou do Holandska se jevilo jako celkem prima nápad), když v něm můžu naživo okouzlovat leda tak sama sebe? Co z toho mám? Můžu si sedět doma v obýváku, navlečená do těch přiblblých krajek a s nakvašeným výrazem rozbalovat dárek od něho. A on? Bude si se svou partnerkou a jejími dětmi hrát u stromečku na šťastnou rodinku a k vytvoření dokonalé idylky se společně párkrát všichni vyfotí a zaručeně nebude chybět ani snímek, kde se bude láskyplně tulit k jejímu rostoucímu bříšku.


Na jednu stranu nevím, co jsem čekala. Od naší první společné noci vím, že má partnerku, respektuji to a nijak mu nechci zasahovat do soukromí, protože tak je to podle mě správné. Nikdy jsem po žádném svém milenci nechtěla, aby kvůli mně opouštěl svůj stávající vztah. Vždycky jsem se držela ve svých trojúhelnících v bezpečné vzdálenosti. Tak to zkrátka chodí, takový je náš úděl. Úděl milenek. No, tak ŠŤASTNÉ A VESELÉ, HANI... a příští rok budou snad o něco šťastnější než letos.

10 důvodů, proč váš život stojí za hovno

23. října 2015 v 9:27 | Gullies alias Hanka Wilde |  Na téma týdne...
(Zdroj obrázku - GOOGLE)

Článek je psán na téma týdne s názvem '10 DŮVODŮ, PROČ...'


(Za vulgární výrazy se předem omlouvám všem pobouřeným jedincům, současně patří moje omluva každému, na koho následující text zapůsobí tak silně, že mu naruší psychiku a ti ostatní snad pochopili, že to mají brát s nadhledem.)




Znáte to určitě všichni. Máte pocit, že svět vás nemá rád a musela se proti vám snad spiknout celá fiktivní Liga vyjímečných (což je název filmu, kterej stál mimochodem taky celkem za h**no), protože jinak to snad není možný! Může někde mezi sedmi miliardama naší planety žít větší smolař než jste vy - jednoduše - je technicky vzato vůbec možný, aby se mezi 'božtíkama' (opak nebožtíka) pohyboval někdo, kdo má život ještě víc na hovno? Těžko říct! Možná by nebylo od věci, začít u sebe a zkusit se zamyslet, jestli se vás náhodou netýká některý z níže popisovaných důvodů. (Pokud ne, tak zkuste vyvolat ducha Sigmunda Freuda a zeptejte se ho na radu a už teď bych se klidně vsadila, že by vás stejně odkázal na tento článek. Takže nakonec jste zase tam, kde předtím.)




1. Víte, že brzy umřete.
Ne, teď není řeč o vážně nemocných lidech, protože na taková témata se cynismus ani nic jinýho nehodí. Víte, že brzy umřete, protože to tak chcete. V podstatě to někdy může i vypadat tak, že vaším největším přáním je, aby vás přejela napůl rozbitá rikša nebo vlak - ideálně v momentě, kdy zastavil. A vy jste kardinální vůl, protože už vás nebaví škrábat se na zadku, tak vymýšlíte pitomosti, že se vám chce umřít. Čím dřív a tragičtěji, tím líp!


2. Jste ještě vyšší stupeň kardinálního vola.
To, zda jste již dosáhli na takto vysoký stupeň kardinálního volství, můžete odhalit na základě následujího mikrotestu. Každé vaše kladné tvrzení v definici ultra-kardinálního vola vás posouvá na vyšší příčku KV. A zde je ona definice: jednoduše si nevážíte toho, co máte a ohrnujete nad tím imrvére nos. Věčně si na něco stěžujete, což v reálném světě vypadá tak, že permanentně prudíte okolí svýma tesknýma serenádama prošpikovanýma vaším dětinským nářkem o tom, jak chcete umřít a jak je váš život na hovno.


3. Nadáváte na počasí - pořád!
Když je zima, tak na vás lezou rýmečky, když je teplo, tak zase klíšťata, komáři a jiná hnusná havěť. Pokud zrovna prší, tak můžete (nečekaně!) zmoknout a svítí-li slunce, hrozí vám zvýšené riziko, že budete mít úpal... nebo taky úžeh (kterej máte beztak danej díky genetickým predispozicím, protože jinak byste neřešil takový prkotiny jako je kupříkladu počasí)... No, ruku na srdce - tak hrozně se snad nikdo jinej mít nemůže! Jen VY! Pravdu díš!



4. Máte blbou práci.
A nenávidíte ji! Nadáváte na ni, a stejně tam chodíte jako blbec dál, protože v dnešní době moderních technologií je hrozná dřina rozhodit sítě, zkusit rozeslat pár životopisů a zabrouzdat na weby, kde se několikrát týdně aktualizují nabídky s volnými místy pracovního trhu. Sakra, práce!


5. Nemáte rád Vánoce.

Chápete? Ne?! Náhodou - Vánoce jsou hezký svátky a pokud je máte s kým slavit, tak jsou hezký dvojnásobně. Tečka!



6. Jste chronicky pesimističtí.
Což docela úzce souvisí s dvěma prvními popsanými body. Jo, a taky brzo umřete, kdybyste to nevěděli! Proč? Protože pesimisti jsou vesměs otravní prudiči a vysavači energie, takže je nemá nikdo rád a ve výsledku se přetransformovávají do podoby kardinálního vola, co si neváží života, a tak radši skočí pod tu rikšu... Aspoň zbyde víc místa pro nás optimisty.


7. Uvízli jste v dopravní zácpě.
Tohle se dá pochopit - dopravní zácpy jsou zlo, a to občas i optimista má chuť oběsit se na kravatě. A co teprve ten jinej typ zácpy? To už je potom vážně na hovno - doslova!


8. Mračíte se, když jdete po ulici.

Protože potkáváte cizí lidi a nemáte důvod se na ně usmívat, ještě by si mohli myslet, že se znáte, něco po nich chcete, případně - probůh - mohli by se na vás taky usmát! Tůůůůdle! A just se budete mračit... No, jak chcete.



9. Vy za to nemůžete!

Jasně, že ne, to dá přece rozum! Vždycky za všechno můžou jenom lidi kolem vás, a taky počasí. Vy jste pouze nebohá oběť (pravděpodobně Iluminátů)!!! A proto vám nezbývá jiná varianta, než si useknout sedm prstů. Náhoda? Nemyslím si...



10. Nechodíte na hřbitov.
Ani na Dušičky nejdete zapálit babičce a dědovi svíčku, tudíž vás teď žere svědomí. Karma je mrška. Sečteno, podtrženo - už teď vás jímá hrůza z vědomí, že ji nikdo nebude chodit zapalovat ani vám.



Teď už možná víte, proč váš život stojí za... no, prostě za nic. A víte, co? DOBŘE VÁM TAK!





Uprchlíkům vstříc aneb Kdopak by se muslima bál?

10. srpna 2015 v 11:50 | Gullies alias Hanka Wilde |  Na téma týdne...

(zdroj obrázku Google)




(Na Téma týdne EMOCE A JINÉ NESMYSLY + právě vypsané Téma týdne VNITŘNÍ DÉMON)



Pár obligátních slov na úvod

Když jsem před týdnem viděla na hlavní stránce nové téma, napadlo mě během krátké chvilky nejméně pět různých forem na jeho zpracování. Co čert nechtěl, jsem lenoch líná a k psaní usedám místo v pondělí opoledne až v neděli v noci, leč jedno vím jistě - žádný z nápadů, které se mi vetřely do přízně právě už v pondělí a pyšně se nosily v mé hlavě až doteď, nebude použit. Důvod je prostý - přišla myšlenka pojednávat o zcela jiném tématu, pro nás mnohem aktuálnějším a myslím, že i podstatně více zamyšleníhodným, než jsou mé zdejší typické článečky lyricko-psychologického rázu - nemusíte mít samozřejmě obavy - ono na ně opět brzy dojde. Toto téma si nevolím za účelem se prvoplánovaně zviditelnit, leč proto, že - snad s výjimkou Mistrovství světa v ledním hokeji, kdy hrajeme o zlato - se zřídkakdy vidí tolik emocí pohromadě (a o emocích by tento článek měl být především).

Následující řádky berte pouze jako prezentování subjektivního názoru jedince a je pouze na vás, zda tento názor shledáte rozumným či nikoliv. Já sama si netroufám napsat, že jde ve všech směrech o názor dobrý, a to i navzdory tomu, že jde o názor můj.

Přeji příjemné čtení a budete-li mít zájem (případně potřebu) napsat mi k tomu něco sami za sebe, tak pod článkem máte dostatečný prostor určený názorům, komentářům a diskuzím (ostatně stejně, jako pod každým jiným mým článkem), poněvadž každý názor může být zajímavý a přinosný nejen pro mne, nýbrž i pro další čtenáře a návštěvníky.




Občane, ty informovaný aneb Chvála médiím

Pravděpodobně se mezi mými čtenáři bude obtížně hledat někdo, kdo by nevěděl, že naše krásná česká zem je v posledních týdnech doslova zamořena uprchlíky. Přišli sem s jedním jediným účelem - zničit Českou republiku. Nic jiného je nezajímá. Rozhodli se, že si podmaní celou Evropu, a ta je jako stejně jako orgány v lidském těle, nejvíce ohrožena tehdy, je-li zasaženo srdce. A tak proč by si to Česko, které je odpradávna nazýváno Srdcem Evropy, nevyžralo se vší noblesou hned od začátku?

Dnes a denně se na nás z televize valí další a další laviny podobně vykonstruovaných titulků s účelem, informovat našeho občana o tom, že jeho domovina už to má prakticky spočítané. A náš občan žasne, diví se, pláče, bojí se, je pobouřen a především se v něm probouzí pravá hrdost a oddanost k zemi, kde žije. Nezáleží na tom, že nejeden takový vlastenec ještě před pár dny vykřikoval s přáteli v hospodě u piva hesla jako 'STYDÍM SE ZA SVOU ZEM A ČESKOU MENTALITU', případně 'JÉŽIŠI! TAKOVÁ OSTUDA MEZINÁRODNÍHO KALIBRU! TO JSME SE ZASE MY, ČEŠI, PĚKNĚ VE SVĚTĚ UKÁZALI!', namátkou třeba ještě 'KDYŽ JSEM V CIZINĚ, TAK SE RADŠI K TOMU, ŽE JSEM ČECH, NEHLÁSÍM. V CIZINĚ SI O NÁS OBECNĚ MYSLÍ JEN TO NEJHORŠÍ'... (ten výčet by byl mnohem delší, nicméně věřím, že většina z nás již tyto, nebo jiné - podobné - věty, slyšela, tudíž pro vás zřejmě nebude problém, dosadit si tam nějaké další, jež budou mít ve společném jmenovateli prvořadě popírání svého českého původu). Proč na tom nezáleží? Protože kdybyste se ho na to zeptali, je více než pravděpodobné, že jen něco nejistě zablekotá - nejspíš ve významu, že to tenkrát tak nemyslel a je přece blbost, brát tyhle řeči doslova (to ještě v tom lepším případě). Druhou možností, jak náš za všech okolností hrdý Čech zareaguje, je popření toho, že by někdy řekl na adresu našeho státu cokoliv nelichotivého, poněvadž ON MÁ SVOU ZEMI RÁD A VŽDY BYL OCHOTEN SE ZA NI (pokud by si to okolnosti vyžadovaly) BÍT a souběžně s vyřknutím nějakého vlasteneckého hesla (např. Češi Čechům) se bude vyprsovat a hrdě se plácat po hrudi, aby dal dost jasně najevo, že to myslí vážně, protože tady je přece doma.

Nikomu nechci brát právo na vlastenecký postoj, přesto mi přijde paradoxní a mírně zarážející fakt, kdy za předpokladu, že tento hrdý patriot nečte tisk a nesleduje zprávy, tak nemá o tom, co se děje okolo nás v kauze uprchlíků dost možná to nejmenší tušení. V praxi by to vypadalo tak, že by ho ani nenapadlo prohlásit se za vlastence a strážce své země, jelikož by nejspíše doteď s kumpány v hospodě u chmelového moku pronášel nahlas svá oblíbená motta o tom, jak je náš stát nemožný. Ovšem - těžko můžeme chtít něco více na úrovni od osob, které se nechávají pouze vykrmovat mediálními informacemi.

Nebylo by od věci si uvědomit, že média jsou si vědoma toho, jak průměrný občan reaguje na konkrétní typy zpráv a záměrně je proto servíruje širší veřejnosti přesně tak, aby bylo dosaženo kýženého efektu. Berme to z té lepší stránky a média budiž pochválena, vždyť nebýt jich, tak bychom ani netušili, kolik máme kolem sebe silných vlastenců.




Už jsou tady! Zachraň se, kdo můžeš!

Jak jsem již psala výše - samozřejmě uprchlíci nemají na práci nic lepšího než plenit a drancovat náš malý krásný stát. Všichni, všichni do jednoho jsou zlí, nepřizpůsobiví a nesnášenliví. Nezapomínejme také na další podstatná fakta - každý má u sebe permanentně zbraň, aby si vás mohl kdykoliv zotročit, a když neposlechnete, jednoduše vás zastřelí. Kdyby to bylo náhodou někomu pořád málo, tak nám přišli krást naši práci, znásilňovat ženy a cákat na nás kyselinu. Jen pro upřesnění - obdobně vypadá obecné smýšlení občanů o této skupině lidí.

Jedna z mnoha otázek visících ve vzduchu by měla nyní být ta, proč tedy tito plenitelé překračují naši státní hranici v malých skupinkách (navíc přísně kontrolovaných) a neudělají pořádný hromadný nájezd tak, jak to známe z hodin dějepisu? Dnes už přece i malé dítě ví, že v množství je síla, z čehož vyplývá, že usídlení se v cizím státě takto na kousky, poněkud pozbývá významu a ideologie o hromadném ničení hostujícího území.

Stejně tak nepřestávám věřit, že přijde den, kdy se konečně široká masa veřejnosti naučí přesnému definování pojmů. Věřte, že mezi slovy PLENITEL, TERORISTA, VYŽÍRKA či ŠPÍNA, CO SE NACPALA NA NAŠE ÚZEMÍ a slovem UPRCHLÍK, je neskutečně velký rozdíl. Netuším, s kolika uprchlíky mluvili mí přátelé a známí osobně (já s ani jedním a nemám problém to tady přiznat), možná by potom mnozí z nich pochopili, že být v kůži utečence není žádný med. Ve valné části jsou tito lidé sužováni steskem po své rodné zemi a odejít do země cizí nebyl žádný jejich manýr, nýbrž rozhodnutí pramenící ze situace ve státě, z něhož k nám přicházejí. Nemusí jít pouze o občanské války, kdy o většině z nich nemáme v centrální Evropě ani tušení, důvodem může být politický režim, hladomor a nedostatek práce (kdy nezřídka chybí obživa pro celou rodinu), případně to, že se rodina utíkajících znelíbila někomu, kdo má v dané zemi vysoké postavení.

Budeme-li k sobě upřímní, v pozici, kdy mám rodinu a kolem mé osoby i mých nejbližších vyvstává jeden z výše jmenovaných scénářů, co bych měla udělat? Vzít celou rodinu a jít pěkně hromadně skočit třeba ze skály, nebo zkusit opustit vše, co je mi v mé zemi drahé a spolu s dětmi i manželem a zkusit se společně vydat do cizí země, kde možná nikoho neznám, a přesto pořád doufám, že to může být pro mne i mou rodinu nadějí pro nový a lepší život? Tady už si bude muset každý odpovědět sám.





Ošklivý, zlý islám aneb V jeden bulvární tisk věřiti budeš

Málem bych zapomněla dodat, že všichni do Česka utíkající lidé jsou (kdo by to byl řekl?) islámští radikálové. A proč? Protože u nás v republice musíme pokaždé vychytat to nejhorší. Na jednu stranu zde dokážu pochopit strach lidí z mého okolí, z pohledu druhého mě to stejně nutí se k tomu vyjádřit.

Nejsem ani trochu zastáncem islámského náboženství, neboť mi mnohé ideály islámu připadají na úrovni hodně divokého středověku. V Česku toto náboženství mít nechci, protože sem podle mě nepatří. Nedokážu si dost dobře představit, že by na jednom kopci stál kostel a naproti kostelu na kopci druhém se tyčila mešita. Racionálním pohledem vzato, zde islám zcela zakázat nemůžeme už z důvodu, že podle zdejších zákonů mají mít lidé v Česku žijící svobodnou volbu ve výběru svého náboženského zaměření, a není-li konkrétní druh víry v přímém rozporu se zákonem (např. organizovaný zločin či jiná trestná činnost), neměl by mít nikdo právo vám vaši víru zakazovat. Je důležité mít napaměti, že je islám a islám, a to, co vidíme ve zprávách se zpravidla týká oněch radikálně zaměřených islámistů, nicméně téměř nikoho u televize nebude zajímat, jak se někdo v mešitě modlí, proto nám, coby evropské veřejnosti, je islám předkládán ve svých prakticky nejhorších, nejodpornějších, nejméně lidských a nejvíce ortodoxních formách, jaké vůbec může mít. A právě teď je možná dobré si položit otázku, jestlipak je islám opravdu tak špatný a zavrženíhodný.

Znám několik v České republice žijících muslimů a světe, div se - všichni jsou naprosto normální. K řezání hlav nepřátelům či ukamenování žen se staví nesouhlasně a jsou ochotni vám obratem vysvětlit, že takové jednání je spíše výsledkem ortodoxní posedlosti svou vírou, načež se pak z lidí stávají v podstatě zvířata a jejich chování má s původními myšlenkami obsaženými v Koránu společného pramálo. Moderně uvažující muslimové, pro které není víra v Alláha jediným důležitým bodem v životě, se za islámské radikály spíše stydí, což je způsobeno i vědomím, že takový radikál dělá špatnou reklamu před světem nejen sobě, leč i ostatním muslimům. Mimochodem - nejen náboženství je špatné tehdy, když se to s ním přehání.

A pokud by se ve vašem slovníku teď objevovaly k tématu uprchlíků argumenty začínající slovem 'ALE', tak vás nejdříve poprosím o odpověď, jaké náboženství mají na Ukrajině, poněvadž nejvyšší procento námi přijatých dezertérů by mělo být z Ukrajiny, což už se málokdo obtěžuje zjistit.





A my se ptáme - 'KDE SE STALA CHYBA?'

Vraťme se ještě jednou zpět na začátek článku. Zkusme sami sobě dát odpověď, zda nejsme ve většině případů stádně nakrmeni mediálními bublinami, přičemž postrádáme vlastní názor. 'V televizi říkali/ v novinách psali, že to je takhle, tak to je zaručeně pravda, jinak by takovou informaci nepustili do světa. No, a když je to pravda, tak z pravdy se má vycházet...' Přitom těžba znalostí dané záležitosti a utváření pohledu na konkrétní problematiku nikdy nebude plnohodnotná a pevná, pokud bude mít své pilíře postaveny na polopravdách. Díky nedokonalým informacím vznikají absolutně zbytečné konflikty, přesto by stačilo mít alespoň malý zájem na tom, zjistit si trošku víc dřív, než budeme vynášet hloupé a unáhlené soudy.

Absence faktů a vynášení kvapných závěrů mají mnohdy za následek řadu nepříjemných událostí, kdy si můžeme naprosto zbytečně narušit mezilidské vztahy i s těmi nejbližšími. A nemyslím sí, že by to měl dospělý a rozumný člověk zapotřebí.





O té naší vřelosti srdce, empatii a selhání aneb Demokracie především

Nepřestává mě udivovat, kolik zloby se v našich spoluobčanech během celé té 'útěkářské' kauzy bere. Člověku je z toho chvílemi smutno. Vím, že ne všichni k nám imigrující, jsou bezproblémoví, nicméně i s tím se mělo dopředu počítat - nikdy nic není absolutně dokonalé a stoprocentní. A jedním z vrcholně hloupých výplodů našeho českého mozku by bylo přesvědčení, že jsou problémoví, neukáznění a nepřizpůsobiví všichni. Nebetyčná hloupost. Potížistické povahy najdete všude tam, kde se reálně objevuje lidský faktor a v ideálním případě mu může nakrásně kontrastovat ten slušně vychovaný (a i těch je velké množství). Opravdu nenacházím jediný racionální důvod, proč bych měla opovrhovat někým, kdo mi nic neprovedl, chová se slušně a dodržuje pravidla i zákony.

Snad proto, že žil dříve jinde a nyní žije tady? Prosím? To je zřejmě jen takový chabý pokus o vtip, že ano? Jinak si to neumím vysvětlit, neb by se mohlo jednoho dne stát, že jak to teď začalo přesunem ze státu do státu a následným pohrdáním od místních, tak bychom to mohli za pár let dopracovat do takové úrovně, že se námi bude pohrdat už jen za to, že jsme se přestěhovali do jiné ulice ('CO SE CPEŠ DO NAŠÍ ULICE? HYBAJ PĚKNĚ ZPÁTKY DO SVÉ, KDE JSI BYDLEL DOTEĎ!'). Vážně to tak chceme? Jak vidno, slovo DEMOKRACIE zjevně získává zcela nový rozměr... No, ale nám v Česku to nevadí, protože přece PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ (a jako úplně ideální řešení se jeví taktika, kdy necháme LÁSKU s PRAVDOU, aby to šly samy dvě vyhrát za nás a my to budeme jenom tak pěkně z dálky pozorovat).









Dodatek autora

Než jsem to stihla vydat, vyšlo už nové Téma týdne se zadáním VNITŘNÍ DÉMON, tohle je v podstatě článek typu dva v jednom, jsou tu - byť okrajově nastíněna obě témata.

Vnitřním démonem totiž může být mnohdy právě naše neinformovanost a zaslepenost, kdy tyto závažné nedostatky přinášejí více škody než užitku nejen nám samotným, ale mnohdy i zcela nevinným lidem.

Dvacet čtyři odpovědí GULLIES WILDE aneb Za svou tvorbu se stydím

28. července 2015 v 19:45 | Gullies alias Hanka Wilde |  AUTOROZHOVOR S GULLIES
Gullies Wilde v roce 2015 (zdroj obrázku - soukromý archiv)


PÁR SLOV ÚVODEM
Přátelé, myslela jsem si, že už mě nikdo snad ani nečte. Spletla jsem se - což mě těší. Na stole mně v posledních dnech přistálo pár dotazů ohledně toho, co se bude dál s touto stránkou dít, jaké mám s ní plány, či ji hodlám smazat atd. Přijde mi celkem zbytečné psát to lidem zvlášť, proto sem zveřejňuji aktuální 'mono-dialog', kde se budu snažit odpovědět nejen na tyto dotazy. V následujících odpovědích zjistíte kdo je Gullies Wilde, proč jsou podle mě umělci děvky, a co je důvodem, že se stydím za svou tvorbu...



ŠEST OTÁZEK A ODPOVĚDÍ O TOM, KDO JE GULLIES

Hanka: Ahoj, Gullies, můžeš se trošku představit těm, kteří tě ještě neznají?
Gullies: Určitě se můžu představit, nicméně to nepovažuji za důležité, neboť ti, kteří znají Hanku Wilde, tak znají i mě. Gullies Wilde není nic jiného než můj pseudonym, který hojně používám už téměř rok.

Hanka: Proč zrovna Gullies?
Gullies: Je to má vlastní zkomolenina křestního jména mého táty a zalíbila se mi natolik, že jsem z ní vytvořila svoje tvůrčí jméno.

Hanka: Jak tento pseudonym přijalo okolí?
Gullies: Řekla bych, že zatím nejlépe ze všech mých dosavadních pseudonymů. Čtenáři ho přijali rychle a není výjimkou, že mě dnes i někteří dlouholetí známí oslovují 'Gulli' nebo 'Gullies.'

Hanka: Co na to říkal táta, když jsi začala autorsky používat úpravu jeho jména?
Gullies: Nic, protože o tom doteď neví...

Hanka: A kdyby to věděl, byl by za to rád?
Gullies: Nekomentoval by to.

Hanka: Máš do budoucna v plánu mu to říct?
Gullies: Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Tuším, že táta ani nějak moc neregistruje, že jeho dcera píše. Zda ho s tím obeznámím, je pouze otázkou mého budoucího autorského rozvoje. Bude-li se mi rozšiřovat základna čtenářů, tak mu to jednou ráda řeknu. Možná je můj odmítavý postoj do určité míry ovlivněn i tím, že se za svoji tvorbu stydím.

Gullies Wilde v březnu 2012 (zdroj obrázku - soukromý archiv)


O HISTORII A VÝVOJI TOHOTO BLOGU

Hanka: Prosím??? Ty se stydíš za svou tvorbu? Proč?
Gullies: Často říkám, že psaní je mi tím, pro co dýchám, za tím si stojím pořád. Přesto mi před pár týdny zůstal stát rozum z věcí, které jsem byla schopná tady publikovat a ještě na to být pyšná. Na nemalé množství mých 'děl' by výraz 'krajně odporné', byl příliš lichotivý...

Hanka: Nemyslíš si, že je to tak trošku sebeshazování?
Gullies: To bych neřekla. Když jsem tento blog založila, tak jsem si vybudovala základnu prvních čtenářů na tom, že jsem přispívala téměř výhradně perverzně-drastickými povídkami. Čtenáře jsem si získala díky této platformě docela rychle. Efekt šoku veřejnost vždycky láká a pro mě žádný sexuálně-násilný čin nebyl tabu. V povídkách se vyskytovala témata jako znásilnění, mučení, fekál či rituální vražda dítěte za účelem uspokojení skupiny lidí v deviantských choutkách. Čím nechutnější téma povídka obsahovala, tím intenzivnější byl pro mě pocit příjemného mrazení v zádech, když vznikala. No, a teď mě taky mrazilo v zádech - hrůzou - a taky se mně z toho nejednou zvedl žaludek.

Hanka: Takže už nebudou vycházet oplzlé povídky pod tvým rukopisem?
Gullies: Budou, jen v menší míře a rozhodně to nechci tlačit do extrémů, z části i proto, že myšlenka mého blogu je dnes už někde jinde, čímž se právě změnilo spektrum stálých čtenářů. Pravda, je pár věrných, kteří mě čtou od začátku, těch je však opravdu malá hrstka. Byť to může působit zvláštně - nijak mi nevadí mít menší čtenářskou podporu než jaká byla např. před třemi lety. Paradoxně jsem při vydávání poslední povídky celkem dlouho přemýšlela, zda je vůbec vhodné něco takového zveřejnit, mně samotné se zdála být dost zvrácená (k přečtení zde http://hankawilde.blog.cz/1506/cena-lzi-aneb-vecere-u-larrisy), přitom je to ve srovnání se starší tvorbou čajíček pro děti.

Hanka: Co mělo podle tebe zásadní vliv na změnu té původní myšlenky?
Gullies: Na to existuje docela snadné vysvětlení. Získáš si čtenáře a k těm stálým přibývají noví. Máš-li zájem si je udržet, je nutné nabízet jim často další příspěvky k přečtení. Jak z toho na chvilku vypadneš, tak čtenost rapidně klesá a riskuješ, že brzy zmizíš z podvědomí úplně. Jenže i to nejlepší jídlo se rychle přejí a tvorba nejinak. V krátkém čase spadneš do monotónnosti a pak už se vezeš na vlně nudy, šedi a stereotypu, a to já právě nechtěla. Měla jsem pocit, že mám světu víc co říct, tak tady vznikala jedna rubrika za druhou a já psala a psala. Bylo pak už úplně jedno, jestli jsem klidně i měsíc nic nevydala, lidi si tady našli 'to svoje' a i při delší autorské pauze jsem měla návštěvnost kolem stovky IP adres denně, což podle mě není špatné skóre. Další důvod je ten, že jsme všichni tak trochu prodejný děvky...

Hanka: Proč jsi použila zrovna takové přirovnání?
Gullies: Každé zboží má své kupce, nicméně pokud chceš, aby byla po tobě větší poptávka, tak je třeba oslovit širší okruh osob a zjistit, jaká témata je zajímají, baví a o čem chtějí číst. No, a to je ten zlom, kdy se z tebe stane ta 'prodejná děvka' - je o tebe zájem, čtenáři jásají, ovšem všechno má svou druhou stranu, takže ti klidně může jednoho dne dojít, že už nepíšeš to, co chceš ty, nýbrž co chtějí ostatní... Přesto si myslím, že je to v životě naprosto běžná praxe a v uměleckých sférách to možná platí i několikanásobně víc.

Hanka: Tobě to tak vyhovuje?
Gullies: Nevadí mi to. Navíc nepíšu o věcech, o kterých psát nechci.

Gullies v červenci 2010 (zdroj obrázku - soukromý archiv)


JEŠTĚ CHVILKU O BLOGU


Hanka: Kde se vzal nápad založit si blog?
Gullies: To bylo úplně náhodou. Chtěla jsem si přečíst nějakou zvrhlou povídku a vyhledávač mně hodil odkaz na jednoho zdejšího bloggera (v současné době sem již nepřispívá). Tenkrát jsem s pusou dokořán přečetla všechny jeho povídky a dole na stránce bylo napsáno'chci také blog', tak jsem si ho víceméně ze zvědavosti zkusila založit, o čtenosti jsem si tehdy prakticky nedělala iluze.

Hanka: Nicméně to nebyla první zkušenost s publikováním tvorby...
Gullies: To je pravda, publikovala jsem již pár let předtím na jednom českém literárním serveru.


Hanka: Jaký byl tvůj autorský cíl při zakládání blogu?
Gullies: Do roka mít návštěvnost alespoň pět IP adres denně, dlouhodobě pak dvacet, obojí se mi povedlo s několikanásobným převýšením. Možná se ta čísla zdají nízká, každopádně je dobré vzít v potaz, že jen tady na blog.cz jsem přišla do konkurence téměř jednoho milionu registrovaných blogů a všichni dobře ví, že toto není zdaleka jediný bloggerský server u nás.


Hanka: Co má hlavní vliv na čtenost blogů?
Gullies: Určitě to není jen jedna věc. Důležitá je propagace, potom o čem píšeš, jak píšeš, zajímavý design a podle mě je také dobré, alespoň trochu ovládat pravopis.


Hanka: Na co se můžou v brzké době čtenáři těšit? Prý chystáš několik docela zásadních změn...
Gullies: Pravda, těch změn chystám povícero. Nechci již dělat kvantitu na úkor kvality, to bylo dřív. Změny by měly být od designu až po publikace, několik rubrik chci vymazat úplně, jinde jen upravit články do podrubrik, spousta dosavadních článků a povídek bude odstraněna. Celkově bych ráda udělala celý blog přehlednější a tak nějak dospělejší. Je to takový můj dárek čtenářům, že je to se mnou baví už čtyři roky.


Hanka: A co tvůj druhý blog?
Gullies: Upřímně na něj nemám teď vůbec čas. Na mém druhém blogu (http://napise-to-gullies.blog.cz/)je od jeho založení pouze jeden článek, což je škoda, slibuji, že to napravím.

Gullies v prosinci 2014 (zdroj obrázku - soukromý archiv)


O VĚCECH KAŽDODENNÍCH


Hanka: Existují strašidla?
Gullies: Spíš démoni, každý z nás má svou temnou stránku, což však neznamená, že se člověk nemůže polepšit. Může, jen je nutné vědět, kterých chyb se do budoucna vyvarovat.

Hanka: Nejhorší lidská vlastnost?
Gullies: Jednoznačně pýcha. Pýcha člověka zaslepí a navíc právě z pýchy se rodí většina našich poklesků.

Hanka: Životní motto?
Gullies: Nemám jen jedno. Nejzásadnější pro mě je asi 'BE HERE NOW', potom je mou mantrou 'TVRDÝ ZÁKON, ALE ZÁKON', a to třetí tady zveřejňovat nebudu z osobních důvodů.

Hanka: Co si myslíš o kritice?
Gullies: Je kritika a kritika, bavíme-li se o konstruktivní kritice, tak je to dle mého názoru spolu se zpětnou vazbou nejdůležitější faktor pro růst každého tvůrce a autora.

Hanka: Láska je...?
Gullies: ... jako večernice plující černou oblohou. Láska je pro mě jedním z důkazů, že jsme jako lidé ještě úplně neselhali.

Hanka: Jakou teď posloucháš desku?
Gullies: Mám namixovaný svůj playlist, nechybí tam samozřejmě OASIS, ROBBIE WILLIAMS, APOCALYPTICA, AC/DC, EKTOR, BLUE EFFECT a spousta dalších interpretů.




Cena lži aneb Večeře u Larrisy

21. června 2015 v 19:00 | HankaWilde |  Na téma týdne...
Pár slov od autora na úvod: Tématem pro právě běžící týden je námět ''KOLOTOČ LŽÍ''. Vím, že články k jednotlivým TT bývají obvykle úvahami místních autorů (mnou nevyjímaje). Přesto bychom mohli můj příspěvěk zařadit do žánru povídkového. Vysvětlení je prosté - celá povídka je postavena na myšlence, kam až můžeme jako lidé zajít díky vědomí, že na počátku všeho byla lež. Přeji příjemné čtení.



''Larriso, prosím, věř mi. Vždyť se můžeme dohodnout jako dva rozumní a dospělí lidé!'' Larrisa Kellnerová se otočila směrem na svého chotě. Dala si tentokrát abnormálně záležet na tom, aby z každého písmene jí vyřčených slov, adresovaných tomu odpornému bídákovi, doslova sršely gejzíry ironie a pohrdání. ''Ale jistě! Mužíček se mi tu kaje! Bravo! Mám ti snad zatleskat, ty chudáku?! Jo, jo, dlouho ti ta věrnost, co jsme si před oltářem slíbili, vydržela! Já blbá! Já blbá si vezmu akademika! To se dalo čekat, že si budeš muset dokázat svou výkonnost na nějaký mladý flundře. Však jo, proč ne? Hlavně, že se teď cejtíš jako král, co?'' Frank Kellner se podíval na svoji ženu téměř zoufalým pohledem. ''Larriso, prosím. Nemůžu za to, co se stalo. Emma je těhotná a mojí povinností je, abych se postaral o ni i o dítě...'' ''No jo, chudinka Emma je těhotná a ty se musíš starat, jak šlechetné! Málem jsem zapomněla, že já vlastně těhotná vůbec, ale vůbec nejsem! Ale proč by ses měl starat o manželku, když se můžeš motat kolem šlápoty s levobočkem?!''

Frank věděl, že je zle. Nezvratným faktem zůstavalo, že Larrisa byla těhotná o tři měsíce dříve než mladičká Emma. Stejně tak mohl Kellner počítat s variantou, že jeho zálety budou co nevidět odhaleny. Možná s tím i do jisté míry počítal, co mu navzdory všem očekáváním udělalo trhlinu v plánech bylo těhotenství Larrisy a jak se o pár týdnů později ukázalo, tak i Emma nosila pod srdcem jeho potomka. Rozhodl se, že se k celé věci postaví statečně - rozvede se s Larrisou, nechá jí celou jejich vilu a bude na dítě platit vysoké výživné - částka, kterou jí nabízel, několikanásobně přesahovala výši, kterou by mu daly v povinnost platit místní soudy, proto také nebyl s to pochopit, proč Larrisa jeho návrh tak tvrdošíjně odmítá. Místností vládlo zdrcující ticho, Frank se svou ženou stáli v uctivé vzdálenosti od sebe a mlčky se na sebe dívali. ''Franku, dej mi adresu.'' Frank byl téměř šokován, jak klidným hlasem pronesla Larrisa tento svůj požadavek. ''Jako adresu k...'' ''Ano, přesně tak, chci, abys mi dal adresu, kde bydlí Emma.'' ''Larriso, prosím, moc prosím, nedělej žádné hlouposti.'' Namísto odpovědi se něj mile usmála ''neměj obavy, chci pouze vědět, zda je Emma natolik okouzlující, abych nakonec byla ochotná přistoupit na rozvod s tebou. A kdo ví? Třeba se z nás stanou kamarádky, přece jen - budeme mít ve stejnou dobu děti. A vlastně proč ne? Co se stalo, nezměním, tak to zkusím vzít za lepší konec,'' mluvila smírně a nepřestávala se na Franka usmívat. Frank nakonec povolil, sáhl do saka a na kousek papírku napsal Larrise adresu své tajné lásky. ''Děkuji, drahý. Víš, celou dobu jsem doufala, že se dokážeme nějak rozumně dohodnout.'' Kellnerovi se viditelně ulevilo, přesto věděl, že teď již musí spěchat. Čekala ho porada akademiků. Rychle Larrisu objal, políbil ji na tvář a potom už bylo jen možné slyšet, jak za ním zapadly domovní dveře.

Larrisa zůstala v obývacím pokoji sama. Bezděky se věnovala krátký pohled papírku s adresou a hned na to starožitným hodinám. Hodiny ukazovaly, že je krátce po čtvrté odpolední. Rozhodla se takřka okamžitě, věděla, že nechce ztratit jedinou cennou vteřinu. Hbitě se oblékla, aby venku nenastydla, zavolala si TAXI a rozjela se přes půl města do domu, kde by podle Frankem napsaných údajů měla bydlet Emma Zuckerová. Cesta se zdála být nekonečnou, přesto se Larrisa snažila zachovat si klid nejen navenek, nýbrž i uvnitř sebe. O skutečné nervozitě mohla hovořit ve chvíli, kdy nervózně přešlapovala před masivní kovanou bránou a sváděla silný vnitřní boj, zda má skutečně zazvonit či zvolit zbabělý útěk. Pozdě! Neudržela se a zazvonila. K bráně přicházel důstojným krokem asi pětapadesátiletý muž. ''Dobrý den, Otto Zucker, přejete si?'' Larrisa zrudla jako rozkvetlá pivoňka. ''Dobrý den, pane Zuckere, jsem Larrisa Kellnerová,'' přičemž mu podávala přes mříže svou drobnou ruku, aby se představila. ''Mohu vám nějak pomoci, drahá?'' ''No, ano, potřebovala bych mluvit s Emmou, bydlí tu s vámi?'' Otto se mile usmál ''s Emmou? A proč jste to neřekla hned, Larriso? Jistě, rád vám dceru zavolám. Ale víte co, pojďte dovnitř, přece jen se v poslední době dost ochlazuje.'' Larrisa mírně přikývla a nechala se uvést jako čestný host do sídla pana Zuckera. ''Posaďte se, Emma bude v mžiku u nás. No, vidíte - jak jsem říkal, právě přichází. Emmo, pojď za námi.''

Do haly přicházela téměř nadpozemsky krásná Emma - vysoká dívka, jež v sobě kombinovala pohled laně s nevinností anděla. Larrisa snad na vteřinu zapomněla dýchat. Čekala prakticky cokoliv, s výjimkou situace jako byla tahle. Rozhodně nepředpokládala, že bude nyní stát tváří v tvář snad nejkrásnějšímu ženskému stvoření, jaké si dovede lidské oko představit. Larrisa vstala ze sedačky, ''dobrý den, Emmo, já jsem Larrisa. Larrisa Kellnerová. Manželka Franka Kellnera.'' Emmina tvář nezdravě pobledla, ''La - La -Larriso, věřte, že celá tato záležitost je mi nesmírně trapná, Frank sám dávno říkal, že se chce nechat rozvést a sama zřejmě nejlépe víte, že zamilovaný člověk nechce mít vůči tomu druhému žádné pochybnosti...'' Larrisa ji však gestem ruky umlčela, ''v pořádku, Emmo, nebudeme si lhát, jsme prostě jen lidi. Každý máme své neduhy, nikdo nejsme bez poskvrny, že ano?'' Úplně zapomněly, že v hale je s nimi stále ještě Otto, který se nyní stejně nezmohl na slovo a pouze udiveně sledoval rozhovor své dcery a cizí ženy. ''Chtěla jsem ti, Emmo, pouze sdělit, že Frankovi nemám nic za zlé. Jeho návrh na rozvod našeho manželství respektuji, ostatně víme, jací muži jsou, a když se v blízkosti muže jako je Frank pohybují dvě krásné ženy, musí být nesmírnou zkouškou vůle, aby nepodlehnul. Věř, že já vám po rozvodu škodit nebudu. Mimochodem, budeš-li chtít, zastav se k nám někdy na večeři, klidně i s otcem, mně to ani v nejmenším vadit nebude a Frankovi stejně tak. Myslím si, že by nebyl ani problém vám zavolat a v nejbližších dnech vás pozvat k nám domů. Byť se vám to nyní může zdát nemožné, budeme potěšeni, když naši nabídku neodmítnete.'' Emma stála s pootevřenými ústy a nezasvěcený pozorovatel by si mohl v tu chvíli pomyslet, že Zuckerovi jsou, jak se zdá, němí. ''Bylo mi ctí, Emmo, a brzy nashledanou,'' Larrisa stiskla Emmě ruku, poté se rozloučila i s jejím otcem a se spokojeným úsměvem opustila rezidenci Zuckerů, aby se ocitla zpět na ulici, kde již panovala tma a počasí se zdálo být ještě méně příznivé než při jejím příjezdu sem. Nervózně vytočila číslo na TAXI a už se nemohla dočkat až bude doma.

Ke své nevoli jí doma došlo, že nemá pro Franka uvařenou večeři. Věděla dávno, že Frank patří mezi ty nemožně pedantské mužské, bylo proto nemyslitelné, že by dnes neměl nachystané jídlo. Nejpozději o půl osmé zasedal ke stolu. Na vaření jí tedy zbývala ještě téměř hodina a čtyřicet minut, možná i více, pokud by se Frank zdržel na poradě, což bylo ovšem to poslední, na co by se Larrisa mohla spolehnout. Bedlivě přemýšlela, jakým pokrmem Franka potěšit. Žádné dlouhé vyvařování dnes nepřicházelo v úvahu, chtěla mít vše hotové dříve než se manžel vrátí domů. Čert vem rozvod, pořád ještě byli manželé a Larrise záleželo na tom, aby věděl, že u ní se nikdy nebude mít zle a vždy o něj bude postaráno s maximální péčí. Z myšlenek ji vytrhlo zarachocení klíče v zámku. Frank se vracel domů dříve, o mnoho dříve. Poplašeně sebou trhla. Věděla, že jí nebude nadávat, přesto si vyslechne pár ne zrovna příznivých vět na svou hlavu, navíc tím nepříjemným tónem, který tolik připomíná kárání malého dítěte. Frank se zachmuřeně rozhlédl po celé kuchyni a významně si odkašlal: ''Larriso, jsi schopna podat mi jedno jediné, avšak plnohodnotné vysvětlení, proč nemám nachystanou večeři? Víš, jak si zakládám na dodržování mnoha režimů, pitným a stravovacím nevyjímaje. Tolik, tolik důvěry jsem do tebe vkládal a vždy se tě snažil (slovo 'snažil' nezapomněl pořádně zdůraznit) vnímat jako rozumnou, dospělou a spolehlivou ženu. Jak vidno, nezvládáš ani to málo, které je pro chod spokojeného manželského svazku natolik potřebné,'' načež se otočil a pomalým krokem opouštěl kuchyni. Larrisa cítila, jak se jí do tváří valí horko, krev v ní bublala jak láva v sopce a tento druh vzteku už odmítala dál držet v sobě. Sebrala z linky dlouhý ostrý nůž na porcování masa a dvěma svižnými kroky byla Frankovi těsně za zády. Zhluboka se nadechla a uštědřila mu první bodnutí do zad, ''tady!!!! Tady máš večeři, ty kurevníku!'' Frank se ochromený svalil na podlahu a Larrisa mu dávala jednu bodnou ránu za druhou, při každém zásahu ostré čepele na něj vykřičela jednu z křivd. ''Zapomněls' totiž, že manželství je divadlo o dvou hercích, třetí musí vždycky z kola ven a ty máš, Kellnere, svou derniéru právě teď a tady!'' Nehleděla na to, že Frank je již dávno mrtev, nešlo to přece ani tak o něho, jako o její hněv a bolest, proto zohavovala tělo svého zavražděného chotě dalšími četnými ranami.

Otevřela oči, nevěděla pořádně kde je a ani si nedokázala vzpomenout, co se stalo. Všude byla tma. Kolik mohlo být hodin? Byl den nebo noc? Proč je taková zima? A proč je Frank tak nepřirozeně studený? A co je zač ta lepkavá tekutina, kterou má na rukou a je zřejmě i všude kolem? Ztěžka vstala a rozsvítila. Poznala, že je doma, ale proč se, proboha, probudila na chodbě? Bože! Frank! On je snad...? Ne, rozhodně nechtěla domýšlet ten nejhorší scénář. Netušila, že teď teprve přijde ta horší část. Larrisa se podívala na svoji levou ruku, doteď v ní svírala vražedný nástroj, postupně se jí začaly vybavovat střípky z dnešního večera. Pravděpodobně omdlela, svůj podíl muselo mít jak psychické, tak i tělesné vyčerpání. Šla do kuchyně očistit nůž a umýt si ruce od krve. Mezitím si postavila vodu na kávu, času na přemýšlení bude mít ještě dost. Dávala si dohromady, co se stalo tak dlouho, dokud neměla všechny detaily pohromadě. Nad mrtvým Frankem necítila jedinou známku lítosti. Vrásky na čele jí přidělávala pouze skutečnost, že netuší, jak se zbaví těla. Něco jí říkalo, že ten nůž na maso možná ještě neměla omývat.

Na druhý den odpoledne sedla k telefonu a vytočila číslo k Zuckerovým, telefon zvedla sama Emma. ''Ach, drahá Emmo, nebyl u tebe Frank dnes v noci?'' Emmu ten dotaz lehce překvapil, ''nikoliv, Larriso, proč se ptáš? Stalo se snad něco?'' Larrisa hluboce povzdechla, ''ráda bych ti řekla, že se nic nestalo, přesto však...'' ''Co? Co je s Frankem? Larriso, prosím, řekni mi, co je s Frankem!'' ''Bůh ví, Emmo, víš dobře, jak je Frank pečlivý a dochvilný, nikdy se ani o minutu nezdržel a od včerejšího odpoledne o nikdo nic neví, nelíbí se mi to. A to měl mít dnes výjimečnou večeři, určitě ti sám říkal, jak moc si na večeře potrpí...'' ''Ano, Larriso, říkal. Třeba se jen někde zdržel.'' ''Kéž by jsi měla pravdu, milá Emmo. Nechcete alespoň ty s tvým tatínkem přijít dnes k nám? Těžko se člověku samotnému jí.'' ''Ale ano, přijdeme, Larriso, moc rádi. V kolik se ti to hodí? O půl osmé, tak, jak večeří i Frank? A máme ti něco přinést? Pochop, nechceme k tobě přijít s prázdnýma rukama.'' ''O ne, drahá, bohatě mi stačí, když přijdete. A půl osmá je zcela vyhovující doba.''


''Tedy, Larriso, řeknu vám, to maso je neskutečně delikátní,'' na Ottu Zuckerovi bylo více než zřejmé naprosté nadšení ze steaku, který mu byl dnes naservírován. ''Děkuji, Otto, pravda, jde o jeden naprosto unikátní druh hovězího. Býčci tohoto plemene jsou speciálně krmeni organickou stravou s přesným poměrem živin a porážení přesně ve stáří čtyřicetidvou měsíců. Jak říkám, je to opravdu unikátní plemeno masného skotu. Mimochodem, Emmo, o Frankovi stále nic nevíme?'' Emma jen smutně zavrtěla hlavou. Larrisa jí věnovala soucitný pohled, ''myslím, že bychom se měli před večeří všichni za Franka pomodlit, aby se brzy našel živ a zdráv...''




Jsou to všechno děvky

7. června 2015 v 11:56 | HankaWilde |  Ze života
(zdroj obrázku - Google)




''No, podívej se na to, Michale - není to nádhera?'' Můj dávný přítel z dob ještě těžce pubescentních, Jiří, kývnul při vyslovení své řečnické otázky směrem ke dvěma právě procházejícím dívkám. Podíval jsem se a musel se v duchu pousmát. Jiří se vážně nezměnil, minimálně po této povahové stránce. Vždycky měl tendenci být tak trochu proutník, což mu, jak vidno, zůstalo . Objektivně vzato - netřeba mu to vyčítat. Život svobodných třitřicátníků má svoje kouzlo a ne, že ne. ''Máš pravdu, Jirko, je to hezkej pohled.'' ''Jo, jo, kdyby jen pohled! Ovšem má to jednu zásadní vadu na kráse - všechno jsou to děvky! Nalámeš do toho pár pánáků a všechny do jedný ztrácí najednou kalhotky rychleji než stihneš cokoliv říct. I když, já ti ani nevím, jestli je to přímo nevýhoda.'' ''Jirko, já si myslím, že to zbytečně nafukuješ, přece se občas objeví i nějaká, co ti uvaří svíčkovou a vyžehlí, fakt bych to neházel do jednoho pytle...'' ''Michale, Michale, možná to čas od času nějaká buchta pro tebe udělá, ale nikdy nevíš, jestli to tak nedělá i dalším čtyřem...''

Poslouchal jsem ho jen napůl, už se stmívalo, měli jsme oba zlehka vypito a další panáky před sebou. Za dobrý znamení se dalo považovat, že před námi ležící popelník nebyl dosud znečištěn. Jsme oba nekuřáci - zapřísáhlí - dokud ovšem nemáme kolem trojky v krvi. Můj tajnej odhad byl, že nám aktuálně krví koluje promilní stupeň s cifrou přibližně dvě a třičtvrtě. Zahleděl jsem se nepřítomně do dáli. Vlastně do dáli moc ne a možná ani s tou nepřítomností to nebylo až tak horký.

Před chvilkou kolem nás totiž prošla osoba opačnýho pohlaví. Jo, jasně, takovejch už dneska večer prošly mraky, já vím, jenže tohle byla tak trochu jiná situace. Něco mně říkalo, že se známe. Kdy jsem ji potkal naposledy? Před rokem? Ne, před rokem určitě ne, to není v reálným měřítku možný. Aha! Takže předloni. Je to vůbec ona? Neměla tenkrát jiný vlasy? A možná taky větší zadek... Jasně, že mohla mít tehdy jiný vlasy, dva roky je docela dlouhá doba a ženský svůj vzhled mění každou možnou chvilku. Drbnul jsem lehce do Jirky ''podívej se před nás, támhle ta, myslíš, že je to, no, však víš, že?'' ''Jo, kamaráde, vypadá to, že jo, ale hlavu na špalek bych za to nedal.''

O pár okamžiků později se otočila a vyslala přímý a všeříkající pohled přímo k nám. Zasmála se a ten smích měl pořád tu stejnou lehkost i zvláštní zbarvení jako kdysi. Přimhouřila oči jak kočka, potom se znovu otočila a pokračovala nerušeně ve své cestě. Nespouštěl jsem z ní oči. Sledoval jsem její kotníky a pohledem pokračoval výš. Vizuálně jsem klouzal přes lýtka a kolena, strmě ke stehnům a nakonec i tam, kde stehna končí a sjednocují se v ono zcela unikátní a magické místo, které muže nepřestane snad nikdy přitahovat. Jak tam na tom místě asi vypadá? Je všechno pěkně souměrné nebo naopak vládne náznak jisté asymetrie? Oholená dohladka či preferující alespoň malou dávku chloupků? A jak asi chutná?... Věděl jsem, že se nejspíš usmívám jak blbeček. Moje fantazie pracovala v maximálních obrátkách. Jeden vnitřní hlas mi říkal pořád dokola ''kašli na to! O ne, příteli! Nedělej to! Nepřemýšlej tak! Víš, že jsou to všechno děvky.'' Soupeřil tak s druhým hlasem vsugerovávajícím mi myšlenky takřka opačné ''děvka, nebo ne, to nemůžeš vědět! Neznáš její charakter! Třeba ti ukáže, že se rodí i výjimky a možná taky ne! Jen opatrně na city, to by nemuselo dobře dopadnout.'' Šlo o vteřiny, musel jsem se rozhodnout okamžitě. Teď, nebo nikdy.

''Jirko, promiň, pro dnešek už to balím, není mně nějak dobře.'' Jirka se jen pousmál, ''no, jak myslíš, Michale, jen nezapomínej, že všechny jsou děvky. Všechny, do jedné...'' Možná měl pravdu, ale co na tom? O jeho pravdě budu moct přemýšlet ráno, protože teď se mně nad tímto tématem vážně nechce diskutovat.


Mávnul jsem na slečnu z obsluhujícího personálu ''mohl bych, prosím, zaplatit?''....

Očisti tělo i mysl

19. září 2014 v 16:25 | HankaWilde |  Občas se i zamyslím...
(zdroj google)


Hezký den všem mým přátelům i odpůrcům!
Hned v úvodu si položme jednu otázku - cítíte se někdy skleslí, přetoxikovaní, těžcí a celkově tak nějak bez nálady? A napadlo vás, že příčina může ležet přímo před vámi na talíři? Ano, na vašem talíři. Neboť stále platí staré dobré ''jste to, co jíte.''

O škodlivosti masa toho byly napsány již stohy a je paradoxem, že se nad tím zamýšlí i někdo, kdo miluje maso snad ve všech formách a nemá problém pozřít játra v syrovém stavu (víte, kolik to má vitamínů?). Kdo měl někdy možnost se mnou sedět na obědě ví, že patřím do skupiny typických masožravců a ani se tím netajím. Každopádně faktem je, že maso obsahuje látky jak tělu prospěšné, tak pro tělo mnohdy i toxické. Jedním z varovných alarmů může být skutečnost, že přílisná konzumace masa nemá příznivý vliv na játra a ledviny. Samozřejmě se najdou osoby, které budou tvrdit, že maso je ve stravě nenahraditelné, podle mě je to spíš o zvyku a o tom, čím si ho zkusíte nahradit. Nenabádám tady k nikoho k tomu, aby teď vyházel celý mrazák i ledničku a už se nikdy maso na jeho talíři neobjevilo. Nejde ani o propagaci dietního režimu (stejně po skončení diety přiberete, když nebudete cvičit). Myšlenka je prostá, jednoduchá a nemusíte se prakticky obávat, že obnáší něco nesplnitelného.

Tato základní očista spočívá v tom, že na jeden týden vyřadíte ze svého stravovacího režimu veškeré maso, uzeniny, ryby a vše tomu podobné. Nejlepší cestou je, si jednotlivá jídla zapisovat, třeba si je i ohodnotit (které vám chutnalo hodně a co naopak neuspělo), sledovat změnu svého stravování, poslouchat více svoje tělo a také nezapomínat dodržovat pitný režim (to poslední je snad zbytečné dodávat, ale jeden nikdy neví). Na konci vašeho vegetariánského týdne by mělo být vaše tělo čistší a pravděpodně budete i jinak přemýšlet. Ideální interval, pokud se rovnou nechcete stát vegetariánem/veganem, je mít bezmasý každý druhý týden. Později můžete v rámci této detoxikace vyřazovat v bezmasých týdnech i mléko, vejce či jiné živočišné produkty. Ideální je také vynechat alkohol a omezit kouření. Rozhodně si myslím, že za zkoušku to stojí a tělu tím určitě neublížíte. Mnoho štěstí a pevné vůle vám všem.


Příklad mého jídelníčku:

Den 1.:
(vstávala jsem ve čtyři odpoledne a neměla jsem v podstatě vůbec hlad, proto to bylo tak obšmahlé)


17:15 - nějaká mřížka s brokolicí a sýrem, 1/2 proteinové tyčinky
19:00 - jedna sušenka Softking (honila mě mlsná!)
22:30 - 150g sušených jablek, 1/2 proteinové tyčinky
+ jedna káva, 250 ml ovocného piva, cca 2,5 l čisté vody s citronem.

Pocity z prvního dne: Děkuji Bože, že jsem vstávala tak pozdě. Hrozím se krize třetího-čtvrtého dne, kdy se mně nejspíš začne zdát o steaku.

Den 2. (dnes):
(vstávala jsem v jedenáct)

11:15 - pistáciový puding (cca 200g)
14:00 - zeleninová polevka, bramborové noky s pečenou dýni, cottage a rukolovým pestem (nenapadlo by mě, že tohle napíšu, ale - bylo to ukrutně dobrý!)
16:15 - žlutá paprika, 200 ml sojového drinku
(zbytek dne dodám později)

Pocity z druhého dne: nevadí mně, že nemůžu jíst maso, horší je ta myšlenka, že když nemůžete, tak na to o to víc myslíte. K mému šoku se i bez masa dá stravovat chutně.


A co vy, zkusíte detoxikační týden? Pokud ano, tak držím palce. :)
Váš Wildes

Kam dál